Chmurné výročí

Izrael truchlí. V osudný den 7. října před rokem utrpěli Židé výjimečně brutální a vůbec největší pogrom od holocaustu. Hordy islamistických teroristů z Gazy prolomily hranici a zmasakrovaly příhraniční vesnice. Mrtvých napočítáno 1195, z toho třetina hrůzně umučena soudě dle zohavených těl (nechci popisovat) a 250 lidí uneseno jako rukojmí, z nichž se l17 podařilo vykoupit. Kolik z ostatních přežilo v zajetí nikdo neví. Nepředstavitelné trauma! Bolestně rozhořčené vědomím, že tragicky selhalo celé vedení státu včetně bezpečnostních složek, neboť všichni podlehli iluzi, že drží ozbrojenou nenávist fanatického Hamásu na uzdě. Trpí i Židé v diaspoře vzhledem ke své identitě spjaté se zázračně obnoveným židovským státem na svém Bohem daném území, jenž měl masakrům jednou provždy zabránit. „Už nikdy více” se ukázalo liché.

Říjnový pogrom byl definiční, Izraelce přinutil opustit politiku obranného soužití s teroristy a vyhlásil Hamásu v Gaze i Hizballáhu v Libanonu likvidační trestnou výpravu. Co však mnohé zaskočilo: po celém světě vypukly proti Izraeli masové nenávistné demonstrace, jež otevřeně vyhlašovaly genocidu Židům a podporu islamistům. Už 15 let při každém izraelském útoku na likvidaci raket v Gaze vyrážejí do ulic západních měst muslimové, ale donedávna se zdálo, že přitahují pouze extrémní levici nebo zanedbatelné pohrobky nacistů. Jásot studentské mládeže nad pogromem v Izraeli na amerických univerzitách a masová účast Američanů na demonstracích skandujících genocidní hesla však ukázala, že nenávist vůči Izraeli léta pěstovaná na vysokých školách ovládaných progresivisty není okrajovou záležitostí. Akademici rozšířili o Izraeli podivný mýtus, že je osadnickou rasistickou a genocidní kolonií a nikoli útočištěm uprchlíků před pogromy a pronásledováním.

Protesty nevyhnutelně ovlivnily západní vlády, jež pod vedením Američanů od samého počátku neustále mluví o potřebě příměří a humanitární katastrofě. Izraelcům zakazovaly bojovat ve městě Rafah v Gaze, kde se skrývalo vedení teroristů, jako kdyby usilovaly Hamás zachránit. Americký prezident Joe Biden svou podporu Izraeli neustále podmiňoval omezením akceschopnosti izraelské armády, jeho diplomacie tvrdila, že se obává eskalace konfliktu, jako by likvidace teroristů mohla vyvolat válku s Íránem. Ajátolláhové nejsou sebevrazi. Biden ovšem hrál dvojí hru, obával se totiž i svých levicových voličů, vždyť americké univerzity vypouštějí ročně 3 miliony absolventů, z nichž je nejméně třetina ne-li víc nakažena levicovým antisemitismem.

Západní politici trvale opakují, že je nejvyšší čas ustavit nezávislý palestinský stát. Nad tím opravdu zůstává rozum stát.

V Izraeli se víra ve dvoustátní řešení konfliktu rozplynula po krachu dohod z Osla (1993) a po vypuknutí druhé intifády (2000). Pět let sebevražedných atentátů zničilo kdysi dominantní levici. Palestinci pod vedením teroristy Jásira Arafata považovali úmluvy a palestinskou autonomii za příležitost k útokům na Izrael. Ještě výrazněji se ukázalo marné úsilí odpoutat se od Palestinců v Gaze (2005). A přestože západní levice mluví o nepřímé okupaci enklávy, nepochopitelné miliardové dotace OSN (UNRWA) „uprchlíkům” třetí a čtvrté generace zde umožnily Hamásu vybudovat největší světovou pevnost, 65 kilometrů podzemních tunelů a skladů munice. Gaza 16 let představovala nezávislý palestinský stát a stejně tak by vypadal v Samaří a Judei.

Věřím, že existují výjimeční Palestinci, kteří si přejí mír. Naprostá většina však byla vychovávaná v politické kultuře nenávisti a v přesvědčení, že je jejich národní identita s existencí židovského státu neslučitelná. Západní politici neústupně věří v kompromis a většinou fanatismus nechápou, a to mají svědectví z úporných bojů hitlerovských oddílů SS z konce druhé světové války.

Jak se má Izrael zachránit? Zlikvidovat Hamás i Hizballáh, přestože to znamená devastaci Gazy a Libanonu. Logika války je neúprosná, žádný stát na světě nemůže tolerovat genocidní útoky na své občany. A po vítězství vydržet do doby, kdy „budou Palestinci milovat své děti víc, než nenávidí Izraelce” (Golda Meirová).