Ze vztahu k rodičům jsem se musela vypsat, říká dcera disidentů Vaculíka a Procházkové

Otec Bůh a matka Láska. Tak se jmenuje autobiografická kniha Cecílie Jílkové, ve které popisuje své dětství a dospívání v rodině dvou disidentů: Ludvíka Vaculíka a Lenky Procházkové. Spisovatel Ludvík Vaculík měl paralelně dvě rodiny a rozpad vztahu se spisovatelkou Lenkou Procházkovou přispěl k divokému dospívání Cecílie Jílkové, které vyústilo v devadesátých letech v závislost na drogách. Její knihu, kterou vydává SPM Media, si můžete koupit zde.

Proč by nedoporučovala, aby její novou knihu četli teenageři, a jaký byl Ludvík Vaculík otec, vyprávěla Cecílie Jílková v rozhovoru s Markem Stonišem pro Radio Prostor, jehož část přinášíme.

Jak podle tebe označit žánr knihy? Na memoáry jsi ještě docela mladá. Zkus to představit sama.

Označila bych to za autobiografický román. S tím, že obsahuje skoro 80 fotografií, především proto, aby bylo jasné, že nefabuluji. To znamená, že je to v rámci možností velice přesná kniha, samozřejmě tak, aby neubližovala atd. Ale fabulace je tam naprosto minimálně.

Proč jsi vlastně tu knihu napsala?

Psaní je terapie, hlavně pro autora, a když se poštěstí, tak i pro čtenáře. Musím říct, že jsem vůbec netušila, co jdu psát. Byla jsem v takovém zvláštním stavu. Před pandemií jsme měli firmu, udělali jsme novou provozovnu, kterou jsme otevřeli šest dní před lockdownem. Udržet ten byznys vyžadovalo velké osobní oběti a já jsem se po roce provozu zhroutila. Podíl ve firmě jsem prodala a na základě toho jsem potom byla rok doma. Nějak se mi úplně převrátily priority, uvědomila jsem si hodnotu vlastního času, hodnotu rodiny a toho mít čas na dceru. A ten vír sebereflexe roztočil spektrum ještě hlubšího sebepoznávání, což vyústilo v instinkt začít psát knihu. Já jsem si původně myslela, že ta kniha bude jenom o devadesátkách a že to bude výpověď o takzvaně divokém mládí s nějakým varováním pro čtenáře. Samozřejmě to dopadlo úplně jinak. Vůbec jsem netušila, co se odehraje, jak se ta kniha začne rozvíjet. Byl to docela nepříjemný proces, protože člověk o tom vlastně nechtěl psát, ale věděl, že když to nedokončí, tak že mu nebude dobře, že terapie nebude ukončená.

Takže na začátku byla představa románu a otec Ludvík Vaculík a maminka Lenka Procházková do té knihy vpadli, protože bez nich by terapie vypsání se z vlivu rodiny na tvůj život nešla dokončit. Je to tak?

Já jsem věděla, že to bude o mých rodičích, protože moje dospívání tím bylo hodně formované, rozchod mých rodičů něco spustil. Už předtím vztah mých rodičů a můj vztah především k tátovi hodně definoval průběh mého dospívání. Byla to nějaká reakce na to. Takže to jsem tušila, ale nevěděla jsem, že půjdu až tak daleko... Kniha se vrací až do roku 1967/68. Vypráví i o vztahu Ludvíka Vaculíka a Jana Procházky, což byl otec mojí matky. Jak vůbec došlo k vytvoření pouta mezi mými rodiči, mezi nimiž byl rozdíl 25 let. V knize vysvětluji, že to byla určitá reakce na úmrtí Jana Procházky, popisuji životní situaci mojí matky, která přišla o ikonického otce, dominantu rodiny.

Moje maminka najednou podle mě začala vnímat, že je tady někdo, kdo je současník, dokonce starší než její otec, statečný člověk, který se tím režimem zlomit nenechal. To jí muselo evidentně imponovat, přišel jí jako velice inspirativní osobnost. Seznámili se, ona mu taky připadala inspirativní. A dopadlo to tak, že tedy Vaculík měl dvě rodiny. Nebylo to tajemství, věděly to vlastně obě ty rodiny. Samozřejmě to věděla Státní bezpečnost.

Ale vy jako děti jste to nevěděly dlouho, že?

Já jsem to nevěděla až asi do deseti let a jsem ráda, že jsem to nevěděla, protože bylo hrozně těžké se s tím vyrovnat. Vnímala jsem, že táta je doma málo. Hodně mých vzpomínek sestává z čekání na otce, což určitě není úplně ideální. Na druhou stranu jsem ale vnímala určitou rodinnou idylu mít rodiče, kteří se intenzivně milují. Člověk tam nevnímá takovou tu vyčpělost, která bývá třeba ve vztazích v manželství. Ale vnímá naopak, že ten vztah je velice romantický, intenzivní, tak mu to dá pocit velice šťastného dětství.

Kniha obsahuje dlouhé pasáže z knih a korespondence jak Ludvíka Vaculíka, tak Lenky Procházkové. Takže je to téměř taková rodinná kniha. Myslela jsi při psaní víc na maminku, nebo na otce, co by na to řekli?

Myslela jsem na oba. Víc se tam samozřejmě vyrovnávám s tátou, protože mezi námi byl rozdíl dvou generací, rozdíl muž-žena a nevyřešené křivdy. Hodně věcí jsem tátovi morálně zazlívala a odsuzovala jsem ho z určitých důvodů, které se tam pokouším vysvětlit. A on to věděl a náš vztah definovala jeho žádost o slitování. On nám v podstatě odjakživa říkal: Já už jsem starý a brzy umřu a tím v nás s bratrem vzbuzoval určitý soucit. A na základě toho soucitu si získával naši lásku. Já bych bývala třeba víc ocenila, kdyby se za nás uměl víc postavit jako za děti. Ale protože měl pevně nastavené svoje nároky i sám na sebe a protože když vyrůstal, tak i na něj byly kladeny nějaký nároky, tak to byl velice přísný soudce. Takže takovou tu podporu, kterou se já snažím naopak dát své dceři, jsme od něj vůbec neměli. Když třeba přišel do školy, tam mu řekli: Vaší dceři hrozí dvojka z chování. A on řekl: Dvojka? Trojku jí dejte!

Můj pocit z té knížky byl, jestli k těm tvým divokým devadesátkám nepřispělo, že maminka s tvým mladším bratrem odjela do Německa na dlouhodobou stáž a nechala tě tady jako 16letou holku v Praze. To nemohlo dopadnout dobře.

Kupodivu moji ostatní sourozenci jsou v pohodě. V knize píšu, že mi jeden psychiatr říkal: Vy jste vyrůstala v bytě s odposlechy a v deseti letech zjistila, že váš otec je bigamista, a vy se divíte, že máte psychické problémy? Ale máma tady nenechala jenom mě, nechala tady i starší sestru, která dobře prospívala. A musím říct, že i když byla maminčina výchova oproti otcově velice liberální, tak oba moji sourozenci z této výchovy dobře prospívali. To znamená, že tady muselo být špatně ještě něco jiného, než jenom výchova. Kdo má víc dětí, ví, že každé může být úplně jiné.

Cecílie, ty tam v jedné pasáži píšeš, že bys si úplně nepřála, aby tu knihu dostaly do ruky dospívající dětí, protože by mohly podlehnout vábení drog.

Já to vysvětlím na jednoduchém příkladu. Když já jsem dospívala, tak jsem byla samozřejmě hloupý teenager. A přesto, že se školy v devadesátkách pokoušely o drogovou prevenci, zcela se to míjelo účinkem. Bylo úplně jedno, jak strašné filmy nám pustí a jak hroznou literaturu jsem četla. Třeba někdo shledává knihu My děti ze stanice ZOO jako perfektní protidrogovou prevenci. Musím říct, že pro určité typy lidí to vůbec nefunguje. Někteří touží po dobrodružství a v kombinaci s dětskou naivitou nebo pýchou si říkají: Tohle se mně nemůže stát, já se přece znám. To znamená, já si jen tak pošpásuju s těmi návykovými látkami, ale mě to nikdy nemůže zlomit nebo ovládnout. A to je obrovský omyl. Obrovský. Takže z toho důvodu já nechci, aby tohle bylo čtení pro teenagery. Protože to, že to je dobrodružný, a to, že to může zvenku připadat teenagerovi cool, je chyba.

Myslím, že autor je morálně zodpovědný za svoje dílo. Já tu knihu píšu pro rodiče a říkám jim: Nedělejte tohle, nedělejte tamto. Nepouštějte svoje nezletilé děti do klubu. Ne že jim to zakážete a oni vám tam budou zdrhat, ale běžte s nimi. Ať to teda prožívají, ale ať jste tam pořád jako dozor, protože oni jsou fakt ještě malí...V devadesátkách se samozřejmě nikde nekontroloval věk, takže my jsme chodili úplně všude.

Knihu Otec Bůh a matka Láska si můžete koupit zde.

Celý rozhovor si můžete poslechnout na Radiu Prostor zde.