Tragédie sebevrahů, síla nemocných

Zdravá žena, navíc matka dospívajícího syna, spáchá sebevraždu, zatímco těžce nemocné dítě se rve o právo na život. Jak to, že lidé, jimž – jak se zdá – nic podstatného nechybí, si svého života mnohdy neváží, zatímco ti s řádově horšími kartami se o něj perou? Tuto otázku si položila švýcarská filozofka Barbara Schmitzová v knize Jaký život je hoden žití? a nejde tu o teoretické cvičení; ta sebevražedkyně byla filozofčina sestra a dítě s těžkým postižením její dcera.

Kniha vyniká osobitostí i vyrovnaností. Autorka mohla napsat dílo spadající do žánru zúčtování: společnosti, která nemínila přijmout její dceru, by bylo co vracet. Společnost se navíc prý připletla i do osudu její sestry. Není šokující, jak lhostejně přijímáme vysoký počet sebevrahů? Důvodem je podle ní fakt, že lidi umírající vlastní rukou máme sklon heroizovat, spatřovat v nich ztělesnění svobody. Vztek, tato nemoc současnosti, je však autorce cizí.

Zúčtovat by mohla i s filozofií. Platon lidem s postižením upíral právo na bytí a dnes hovoří někteří myslitelé o lidech s demencí jako o „post-osobách“. Autorka si přitom nemyslí, že by myslitelé nesli výlučnou odpovědnost za to, jak pohlížíme na tělesně a duševně postižené – vždyť jen přejímají předpoklady společnosti. Ale zcela nevinní tito myslitelé nejsou: převzaté společenské intuice cizelují a zesílené je navracejí do společnosti. Fatální je to podle Schmitzové právě pro lidi s postižením a pro sebevrahy. Pohled na jejich situaci je pokřivený. Autorka přesto filozofy neokřikuje ani nevychovává. Spíš poukazuje na možnosti, jak být přece jen vnímavější – aspoň tam, kde jde o životy.

Co se naučit od nemocných

Když měla Barbara Schmitzová krátce po třicítce, narodila se jí dcera, která nevypadala jako ostatní děti. Carlotta se navíc začala vývojově opožďovat a záhy jí byl diagnostikován Robinowův syndrom. Pacientům trpícím tímto onemocněním se nevyvíjí správně kostra, mívají kratší končetiny a menší hlavu, v případě Carlotty se přidružila i duševní nemoc. Matka odešla z akademické sféry a stala se středoškolskou učitelkou, aby měla víc času na dceru. Filozofii však neopustila. Zajímalo ji, jestli se myslitelé nemohou od lidí s postižením něco naučit.

Schmitzová vyšla z předpokladu, který není převratný. Budou-li filozofové zohledňovat lidi s postižením, vymaní se z jednostranného důrazu na autonomii a rozum. Ale to není nijak originální. Zrovna této jednostrannosti jsou si myslitelé vědomi od druhé světové války. Mimo jiné se ukázalo, že v nitru čiré racionality klíčí její vlastní forma zvrácenosti. Za podpory vědců šlo i v koncentračních táborech o roztřídění života, který je, respektive není hoden žití.

Pozoruhodnější je něco jiného. Lidé žijící s postižením nás prý mohou posunout v klasických filozofických otázkách, třeba v té týkající se spravedlnosti.

Celý text a rozhovor s Barbarou Schmitzovou si můžete přečíst v knize Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, která právě vychází v Edici Echo. Koupit si ji můžete zde.