Šibík zažil v KLDR orwellovské scény. Teď snímky vystavuje v Karolinu

Celkem třikrát navštívil fotograf Jan Šibík Korejskou lidově demokratickou republiku. V průběhu čtrnácti let tak vzniklo ojedinělé svědectví o proměně této zdánlivě nehybné a neproměnlivé země. Šibík zachytil svým fotoaparátem nejen bizarní rituály, které provázejí zdejší dění, ale i skutečný život, jenž zůstává obvykle před zahraničními návštěvníky Severní Koreje skrytý a utajený. Šibíkovy snímky z těchto cest jsou k vidění od čtvrtka ve výstavní síni Karolinum na pražském Uhelném trhu.

Kdy jsi poprvé navštívil Severní Koreu?

V roce 2005. Vždycky jsem se chtěl do téhle zvláštní země podívat. Fascinovala mě. Kupoval jsem všechny fotografické knihy, které o Severní Koreji kdekoli na světě vyšly. Stále znovu jimi listoval, prohlížel si je. Vážně, byl jsem tím až posedlý. Deset let jsem se pokoušel získat vízum. Chodil jsem na pražskou ambasádu KLDR, ale většinou jsem se nedostal ani za první dveře. Až v roce 2005 mi pomohla náhoda. Vlastně všechny mé cesty do Severní Koreje provázela šťastná náhoda.

V čem spočívala?

Dvakrát jsem byl součástí politické delegace, což bylo v mé kariéře fotografa spíš výjimečné, s politiky jsem nikdy necestoval. V roce 2005 odjel tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek na oficiální návštěvu Severní Koreje a vzal s sebou několik novinářů. Byl jsem mezi nimi a rychle se ukázalo, že takový oficiální status je v téhle zemi velkou výhodou. Oni si tak vysoce postavené návštěvy vážili, protože podobných delegací do Severní Koreje moc nejezdí, a já se tak dostal na místa, která bych za jiných okolností neviděl. Navíc v nich tou dobou pořád ještě přetrvával sentiment odvozený z komunistické éry, kdy bylo Československo spojencem KLDR, takže přijetí české delegace bylo mimořádně přátelské, jenže tím také mimořádně bizarní. Dokonce i politické oficiality, v Evropě nudné a banální, tu byly pro mě jako fotografa atraktivní. Představte si mnohametrové obrazy s budovatelskými motivy na stěnách, obří křišťálové lustry, okolo samý mramor – prostě totalitní estetika se vším všudy.

Mohl jsi fotografovat i mimo oficiální program?

Jenom to, co nám dovolili.

A co vám dovolili?

V podstatě nic. Nesměli jsme dokonce fotit ani přes sklo mikrobusu, v němž nás vozili. Nesměli jsme vystoupit na ulici, nesměli jsme mluvit s lidmi. Celou dobu nás hlídalo několik průvodců, alespoň oni se tak označovali, ve skutečnosti to byli fízlové v civilu, a všechno bylo dopředu detailně naplánované. Jeli jsme například do Muzea darů v Mjohjangsanu, což jsou dvě obrovské budovy vzdálené asi 150 kilometrů od Pchjongjangu, shora relativně nízké, ale vyhloubené několik pater do země – první, větší, obsahuje dary, které dostal z celého světa Kim Ir-sen, ve druhé, přece jen o něco menší, jsou dary pro jeho syna a nástupce Kim Čong-ila. Takže jedeme po naprosto prázdné silnici a průvodci, kteří nás hlídali, nechali najednou náš mikrobus zastavit a že prý se podíváme do zemědělského družstva, jež je nedaleko.

Co následovalo?

Doslova orwellovská scéna. Jen co jsme vystoupili z mikrobusu, objevila se proti nám skupina žen s prapory. Prošly kolem nás, údajně cestou do práce, a zpívaly budovatelské písně. O kus dál jiné ženy sázely do vody rýži – a zase zpívaly. Přitom bylo chladno, deset nebo dvanáct stupňů. Voda musela být studená, ale ženy nepřestávaly zpívat. Ptali jsme se našich průvodců: „Proč? Proč pořád zpívají?“ — a oni nám hrdě odpověděli, že se jim tak lépe pracuje. Mají prý radost a je to tak normální v celé zemi.

To je vážně orwellovská scéna…

Jindy jsme zastavili na opuštěném místě. Nikde žádné auto, žádný dům nebo jiná budova. Nic. A najednou se před námi vynořila skupina dětí s pionýrskými šátky. Pochodovaly k nám v takovém polovojenském útvaru – a zase zpívaly. Takže všechno, co jsme mohli a měli oficiálně vidět, bylo do detailu inscenované. A naši průvodci stejně dokonale vycvičení. Našli odpověď na jakoukoli otázku. Když jsme jeli kolem zastávky, na které byly dvě velké číslovky, a zajímalo nás, co znamenají, vysvětlili nám, že ta větší ukazuje, kolikrát jel kolem Kim Ir-sen, ta menší, kolikrát jel kolem Kim Čong-il. Kontrolovali nás doslova na každém kroku. Zároveň bylo ale naší výhodou, že jsme provázeli oficiální delegaci, jíž chtěl severokorejský režim všemožně vyjít vstříc. V mikrobusu s námi jezdily dva televizní štáby a v očích našich průvodců-policajtů probouzely úplný děs. Jakmile si připravily kamery, obklopili je ze všech stran a hlídali každý jejich pohyb, takže na fotografy – byli jsme v mikrobusu dva – se tolik nesoustředili a my jsme se mohli tu a tam pokusit něco tajně vyfotit, třeba přes okenní sklo.

A když vás přistihli?

Tak nám začali poděšeně máchat rukama před objektivem, tahali nás za foťák, za bundu, za brašnu, prostě dělali cokoli, abychom nemohli fotit. Kdyby v takové situaci přistihli turistu, nemuselo by to pro něj dopadnout dobře, ale tady jsme si díky politickému krytí naší návštěvy byli jistější.

Co byli tihle průvodci nebo tajní policajti vlastně zač?

Všichni mluvili anglicky, a jak jsme později, docela náhodou, zjistili, velmi dobře rozuměli také česky, protože u nás v minulosti studovali. Jen to před námi tajili, aby mohli poslouchat, o čem mezi sebou mluvíme. To se pak opakovalo při všech mých cestách do Severní Koreje. Jinak ale myslím, že toho o okolním světě moc nevěděli. Pamatuji si, jak jsem si četl v anglickém průvodci. Drtivá většina stránek byla přirozeně věnovaná Jižní Koreji, jen několik Severní. Jeden z průvodců se na mě dlouho díval, pak se odhodlal a zeptal se, co čtu. Odpověděl jsem, že průvodce Jižní a Severní Koreou, a podal mu ho. Instinktivně otevřel knihu na stránkách s barevnými fotografiemi nočního Soulu. Chvíli si je nechápavě prohlížel a pak se mě zeptal, co to je. „To je Soul, hlavní město Jižní Koreje,“ odpověděl jsem. On se doslova vyděsil. Knihu zaklapl, rychle mi ji vrátil, vlastně spíš hodil zpátky, a já pochopil, že ani tenhle fízl, který by měl mít relativně nejvíc informací, neví nic o tom, co se děje pár kilometrů za hranicemi.

Jak tehdy vypadal Pchjongjang?

V noci byl utopený ve tmě. Nikde se nesvítilo. Ani na ulicích, ani v oknech.

Směli jste vyjít z hotelu?

Nesměli. Ale jednou jsme se o to pokusili. Rychle jsme prošli recepcí a víceméně doběhli nějakých dvě stě metrů k nádraží. Než se vzpamatovali a v totální panice nás dostrkali zpátky do hotelu, podařilo se mi vyfotit chudáka ležícího na lavičce. V jiné zemi by taková fotka byla docela obyčejná a popisná. Byl by to opravdu jen bezdomovec na nádraží. Nic zvláštního. Ale tady měla mimořádnou hodnotu. Představovala dotek skutečnosti. Na Západě se mnoho takových fotografií ze Severní Koreje do té doby neobjevilo. Ostatně i fotografie z inscenovaných setkání, jež pro nás tak pečlivě připravili, nebo vládních budov, kde probíhala oficiální jednání, měly obrovskou výpovědní hodnotu. Ukazovaly režim, který v KLDR panuje. Jeho nevídanou hloupost a směšnost, ale i touhu po monumentální okázalosti. Proto také německý týdeník Stern věnoval mým fotkám z první cesty do KLDR mimořádný prostor.

Co jste tehdy v roce 2005 ještě viděli?

Ukazovali nám to, co ukazovali a nepochybně dodnes ukazují každému cizinci, jenž se v KLDR z nějakého důvodu ocitne. Od mé první návštěvy v roce 2005 po poslední v roce 2019 se tenhle program příliš nezměnil. Má rituální charakter a podstoupit ho musí skutečně každý. Výjimky neexistují. Takže hned po příletu odvezou každého cizince k obří soše Kim Ir-sena, u které přibyl po smrti i Kim Čong-il. Tady si musí zahraniční návštěvník koupit za eura nebo dolary květiny, položit je k nohám vůdců a poklonit se. Pak se teprve jede do hotelu. Dál musí každý navštívit ukázkovou stanici metra a Dům pionýrů. Ten jsem také viděl třikrát, to znamená na každé ze svých cest.

Jak vypadá takový Dům pionýrů?

Představte si jeho velikost – údajně se v něm najednou věnuje různým kroužkům až pět tisíc dětí. Hned u vstupu stojí obří raketa. Pak vás vodí po jednotlivých třídách, jež jsou stejné jako ve škole. Děti v počítačovém kroužku ťukají něco do klávesnic, ve vedlejší třídě se jiné děti učí hrát na housle, v další na harfu, pak celá třída jenom plete, to je kroužek pletení. A tak dál a tak dál. Jsem přesvědčený, že i návštěva Domu pionýrů byla jedním velkým divadlem, které pro nás připravili. Že to tam ve všední den vypadá docela jinak.
Znamená to, že z KLDR známe fakticky jen tyto ritualizované divadelní scény, protože cizinec nemůže nic jiného vidět?
Do značné míry tomu tak je. Tyhle pravidelné rituály, od nichž se už desítky let nelze odchýlit, jsou příčinou toho, že si je drtivá většina fotografií pořízených v KLDR, profesionálních i amatérských, vcelku podobná. S větším či menším umem a výtvarnou kvalitou zachycují stejné lidi a stejné situace. A právě v tom také spočívala šťastná náhoda, jež mě potkala při následující cestě do Severní Koreje v roce 2007. Tehdy se mi podařilo vyfotit i skutečný život v této zemi.

Jak k tomu došlo?

Severní Korea potřebovala valuty. Proto se režim rozhodl, že vpustí do země omezené množství turistů. Bavíme se o stovkách, maximálně několika tisících návštěvníků ročně, aby je stihli uhlídat. Tuhle možnost nabídli cestovním kancelářím v pěti evropských zemích. A Česká republika, zřejmě díky onomu sentimentu z minulosti, o němž jsem mluvil, byla mezi nimi. Takže jsem se přihlásil na zájezd, který po Pekingu zařadil na čtyři nebo pět dní do programu také Korejskou lidově demokratickou republiku. A stala se, alespoň pro mě, úžasná věc. Pchjongjang neměl každodenní letecké spojení s Pekingem, takže jsme se vydali na cestu vlakem. Večer jsme vyjeli z Pekingu a ráno se ocitli na čínsko-korejské hranici. Tady korejští celníci náš vagon na obou koncích zamkli, abychom nemohli ven, ale dál nás nechali bez dozoru. To byla neuvěřitelná příležitost, jaká se dosud žádnému fotografovi nenaskytla. Ačkoli si Severokorejci předem vymínili, že žádný z účastníků zájezdu nesmí mít objektiv s ohniskem delším než 150 milimetrů, já zariskoval a vzal si s sebou teleobjektiv zoom 70-200 milimetrů. Věděl jsem, že pojedeme vlakem, a doufal, že vyfotím něco přes okenní sklo. Ve snu by mě nenapadlo, že nás v zamčeném vagonu nebudou hlídat.

Ale stalo se…

Ano, a já si nakonec dodal odvahu, stáhl jsem v kupé okénko a fotil a fotil. Celých osm hodin až do Pchjongjangu. Vlak jel pomalu a každou chvíli zastavoval. Na stanicích byla spousta vojáků i obyčejných lidí. Všichni se na mě vyděšeně dívali. Určitě věděli, že se děje něco zakázaného, ale bez rozkazu si netroufali zasáhnout, a než ho stačil někdo vydat, tak se vlak zase rozjel. Fotil jsem rolníky, muže i ženy, jak holýma rukama obdělávají půdu. Fotil jsem vyhublý dobytek. Špatně oblečené děti kolem trati. Prostě obyčejný život, který tu očividně provázela bída, a režim se ji snažil za každou cenu utajit.

Uvědomoval sis riziko, jež v tu chvíli podstupuješ?

S odstupem času vím, co se stalo Ottovi Warmbierovi, americkému studentovi, jejž odsoudili na patnáct let nucených prací za krádež propagandistického letáku, který sundal z nástěnky v hotelu, a po sedmnácti měsících ho vrátili do Spojených států v kómatu. Prý z humanitárních důvodů, protože onemocněl botulismem. Otto Warmbier v červnu 2017 po šesti dnech na americké klinice zemřel. Podle rodičů byl slepý a hluchý. Měl vytržené přední zuby a velkou řeznou ránu na noze. Podle amerických lékařů odpovídalo poškození jeho mozku stavu, který způsobuje dušení. Warmbier sundal z nástěnky plakátek a já fotil teleobjektivem nastoupené vojáky. Dnes vím, že jsem si tehdy vůbec neuvědomoval, co riskuji. Ale vyšlo to. Tajní na nás skutečně čekali až v Pchjongjangu na nádraží a pak už šlo všechno podle tradičního scénáře. Koupit kytky, poklonit se Kim Ir-senovi. Z hotelu zákaz. Pokoušet se o kontakt s lidmi zákaz. Fotit na ulici zákaz. Zas tatáž stanice metra, dokonce mám pocit, že na ní stála stejná výpravčí jako dva roky předtím. Na křižovatky u hotelů a vůbec místa, kde se mohli objevit cizinci, vybírali ty nejkrásnější dívky.

Ovšem právě v metru se ti podařilo na chvíli zmizet…

Ten den večer jsme se chystali na návštěvu festivalu Arirang, což je taková severokorejská spartakiáda pojmenovaná podle národní písně, jež je ovšem vlastní i jižní části země. Předvádějí se tu hromadná vystoupení secvičená tak dokonale, až z toho jde hrůza. Už ráno nám rozdali pásky, které jsme si měli večer natáhnout na paži. Myslím, že na nich bylo korejsky napsáno PRESS. Když přijel na ukázkovou stanici vlak metra, nechali nás nastoupit do vybraného vagonu a dovolili fotit. Jen podotýkám, že když řekli: „Teď můžete fotit,“ tak nikdo nebral ohled na cestující, jestli se jim to líbí, nebo ne. Nikdo z tajných, kteří nás provázeli, se jich neptal a nikdo z cestujících se také nedovolil ozvat. A mě v tu chvíli napadlo, že bych se mohl v tom vagonu, jaksi omylem, zapomenout.

To se podařilo…

Zavřely se dveře a já zůstal ve vagonu. Hned, jak se vlak rozjel, jsem si navlékl pásku, kterou jsem ráno dostal, a odjel na další stanici.

Jak vypadala?

Byla jiná. Vévodil jí obrovský portrét Kim Čong-ila. Na nástěnkách tu byly vyvěšené noviny a lidé si v nich četli. Vlastě nečetli, protože na mě teď do jednoho vyděšeně zírali. Strávil jsem tam asi pět minut a udělal pár fotek. Nechal jeden vlak odjet a druhým se vrátil. Na ukázkové stanici zatím propukla mezi tajnými panika. Snažil jsem se jim vysvětlit, že to byl omyl, že se dveře metra zavřely dřív, než jsem čekal, ale myslím, že dobře věděli, že to žádný omyl nebyl. Ani tehdy jsem si neuvědomoval, jaké riziko podstupuju.

Na třetí cestu do KLDR ses vydal s časovým odstupem v roce 2019…

Ano, bylo to už za nového vůdce Kim Čong-una. Po prvních dvou cestách jsem uvažoval, že připravím k vydání fotografickou knihu, ale stále jsem si pohrával s myšlenkou, že se do Severní Koreje ještě jednou podívám. Zvlášť když v prosinci 2011 zemřel dosavadní vůdce Kim Čong-il a vlády se ujal jeho syn Kim Čong-un. Také jsem o tom mluvil v rozhovorech pro česká média. Vím, že severokorejská ambasáda v Praze monitoruje všechny mediální výstupy a reportáže, které jsem otiskl a nebyly pro KLDR zrovna lichotivé. Navíc tu byla výstava mých fotografií v Poslanecké sněmovně. Na její otevření dorazil i severokorejský velvyslanec. Prohlédl si pečlivě všechny fotky a pak tehdejšímu předsedovi Poslanecké sněmovny Lubomíru Zaorálkovi, jenž výstavu uspořádal, obřadně poděkoval za vynikající propagaci jeho země.

To je vážně dost bizarní…

Já si myslím, že do Pchjongjangu nenahlásil, co skutečně na té výstavě bylo, ale podobně jako třeba v Sovětském svazu za Stalina, když se falšovaly výsledky sklizně, nahlásil nahoru, jaký to byl pro KLDR náramný úspěch a nejspíš i jeho zásluha, aby ho pochválili. To je přece běžná totalitní logika. Nicméně po popsané schůzce už jsem příliš nevěřil, že se do Koreje ještě někdy podívám. Pochopil jsem, že cestovat tam znovu jako turista by bylo příliš riskantní. Jenže pak jsem se dozvěděl, že se tam Lubomír Zaorálek chystá znovu. Teď už působil jako předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny. Tak jsem ho požádal, aby mě vzal s sebou. S podmínkou, že si budu všechno do poslední koruny hradit, mě nechal dopsat mezi členy delegace.

Strach jsi neměl?

Neměl. Nedovedl jsem si představit, že by mě mohli zadržet, když jsem členem oficiální delegace. Jen jednou mi zatrnulo. Jeden z tajných, kteří nás opět provázeli a nehnuli se od nás na metr, se mě při procházce Pchjongjangem zničehonic zeptal: „Pane Šibíku, uspořádáte po této cestě zase výstavu?“ V tu chvíli mě polilo horko. Výstava ve sněmovně, na niž narážel, se konala v roce 2007. Teď byl rok 2019. To znamená dvanáct let rozdílu a oni si to pořád dobře pamatovali.

Jak se Severní Korea za těch dvanáct let z tvého pohledu změnila?

Nechyběly samozřejmě standardní rituály. Kladení květin nebo Dům pionýrů. V něm se dokonce pochlubili jakousi okleštěnou verzí internetu. Ale viděli jsme i nové věci. Třeba továrnu na výrobu voňavek a mýdel. Místo jedné stanice jsme se mohli metrem krátce projet. A jak jsem říkal, vzali nás dokonce na krátkou procházku městem, samozřejmě pečlivě naplánovanou. Jednou jsem se také dostal – k mimořádné nevoli severokorejských průvodců — do auta s českým velvyslancem a ten mě provezl nočním Pchjongjangem. Občas jsem mohl vystoupit a chvíli fotit.

Jak vypadalo po letech hlavní město Severní Koreje?

Vizuálně to byla obrovská změna. Vážně, postavili celou čtvrť mrakodrapů. I když vypadají dost… jak to říct — specificky, což je prý dáno tím, že vycházejí z korejské tradice. Bydlí v nich režimní špičky a o pořádek kolem se starají ženy ve zvláštních uniformách. V rukou mají nůžky a na kolenou zastřihují trávníky. Po více než čtvrtstoletí dostavěli také hotel Rjugjong, který svého času časopis Esquire označil za nejošklivější stavbu v historii lidstva. Nejsem si jistý, jestli v něm někdo bydlí, ale každý večer na něj promítají budovatelský videomapping. Město se také alespoň na hlavních tazích a křižovatkách rozsvítilo. Objevily se neonové reklamy.

Komerční reklamy na zboží?

Většinou šlo o čistou propagandu, budovatelská hesla. Ale faktem je, že v Pchjongjangu přibyla spousta obchodů. Při mé první návštěvě v roce 2005 jste na obchod takřka nenarazili. O dva roky později to bylo o malinko lepší. A v roce 2019 byly už obchody poměrně obvyklým jevem. Dokonce nás vzali do několikapatrového shopping centra. Jako fotografa mě upoutalo, že tam měli poslední model cannonu. Ovšem za neuvěřitelně vysokou cenu.

Nebyla to zase jen účelová inscenace jakési severokorejské verze prosperity?

Myslím, že ne. Po nákupním centru se procházelo několik lidí. Samozřejmě, nejspíš příslušníků severokorejské režimní honorace. Vypadalo to, že nakupují. Ale změny byly vidět i jinde. Na ulicích se objevila auta. Už to nebyla ta absurdní situace, kterou jsem zažil při prvních dvou návštěvách Severní Koreje, když půvabné policistky řídily ve strojově přesném rytmu neexistující dopravu. Naši průvodci se pochlubili, že kromě státních podniků mohou teď vlastnit auta i zasloužilí soudruzi a přední sportovci nebo umělci, pokud dosáhli výjimečného úspěchu, jenž Severní Koreu reprezentoval ve světě. Na ulici jsem zahlédl mobily. Změnilo se i oblečení. Dřív měli všichni stejná šedivá saka, stejné kalhoty, sukně i kabáty, stejné černé boty. Tahle šedivá uniformita teď alespoň zčásti zmizela. Viděl jsem dokonce lidi v džínech. Něco takového bylo dřív nemyslitelné. Jakkoli, a to je důležité říct, vše, o čem mluvím, platí jen pro Pchjongjang, v menší míře možná pro ostatní velká města. Na venkově panovala, soudě podle pohledu z okna mikrobusu, stejná chudoba jako dřív.

Změnilo se chování průvodců?

Ani v nejmenším. Nesměl jsem s nikým na ulici promluvit, jakkoli se odchýlit od předem stanoveného programu. Nesměl jsem fotit ani přes okno autobusu. Kdykoli jsem se o to pokusil, bránili mi, jak se dalo. Bylo zjevné, že uvolnění materiální stránky neprovází ani v nejmenším uvolnění v oblasti svobod, lidských nebo občanských práv. Naopak, zdá se, že Kim Čong-un a jeho stále viditelnější sestra Kim Jo-čong v poslední době severokorejský režim ještě utužili.

Nemáš pocit, že se občas za vší bizarností, která je v souvislosti se severokorejským režimem a jeho vůdci zmiňována, ztrácí děsivý obsah tohoto režimu? Jednoduše, že máme na Západě z toho, co by mělo vyvolávat zděšení, spíš legraci?

Je to asi pravda. Na druhou stranu, když se člověk zamyslí, i z toho, co nám přijde na pohled směšné nebo bizarní, vystupuje čirá hrůza. Když vidíte, jak důkladně vycepovali děti, aby během masových vystoupení Arirangu na setinu vteřiny přesně vytvářely živé obrazy. Jak donutili ženy, jež nám předváděli – ano, doslova předváděli jako cvičená zvířata někde v cirkuse —, máchat ruce v ledové vodě a radostně si u toho zpívat. Jak nahnali stovky dětí do Domu pionýrů, aby předstíraly, že programují nebo hrají na housle, a to všechno jen kvůli hrstce cizinců. Ta nesvoboda, která z toho dýchá, je děsivá.

Víš o jiném fotografovi, jenž byl v KLDR třikrát jako ty?

Myslím, že jsem jedním z mála. Víš, já nemůžu konkurovat fotografům, za nimiž stojí velká světová média a týmy spolupracovníků, jenže v Severní Koreji se tenhle rozdíl a handicap smývají a já se v téhle podivné zemi dostal k focení mnoha věcí a situací nejspíš jako jediný na světě.

Často opakuješ, že ti pomohla náhoda…

Je to tak, ale ta k focení patří. Náhoda někdy je, že jsi ve správné chvíli na správném místě. Ale náhoda už není, že jsi na takový okamžik připravený. U mě tou náhodou bylo neuvěřitelné selhání – alespoň z jejich pohledu – severokorejské tajné policie, která nás nechala ve vlaku bez dozoru. Během osmihodinové cesty jsem mohl zachytit skutečný život této země. Nebo alespoň jeho zlomek. Myslím, že žádný jiný fotograf takovou možnost dosud nedostal. Už jsem říkal, že prakticky ve všech knihách se opakují fotografie z oněch rituálů, k nimž je dovedli – festival Arirang, klanění u pomníků, vzorové zemědělské družstvo, vzorová stanice metra, Dům pionýru. Takže v tom, že zachycuje alespoň zčásti opravdový život, a navíc proměnu Severní Koreje v delším časovém horizontu, konkrétně mezi lety 2005 až 2019, je, myslím, moje kniha odlišná a snad také trochu výjimečná.

Vrátil by ses ještě do Severní Koreje, kdybys mohl?

Když vidím, co se tam v poslední době děje, přiznávám, že bych měl obavy. Určitě bych tam už nejel se zájezdem jako turista. Ale ono to ani nejde, KLDR je už několik let, snad s výjimkou zvlášť vybraných ruských nebo čínských občanů, pro celý svět uzavřená.