Proč britští konzervativci prohráli volby?

Minulý týden se v Británii konaly parlamentní volby, ve kterých drtivě zvítězila Labouristická strana a po 14 letech se opět vrací k moci. Naopak Konzervativní strana po 14 letech vládnutí odešla do opozice. Co je příčinou tohoto historického obratu?

Připomeňme si to, že labouristé vládli naposled v období 1997-2010, kdy je prvních 10 let vedl ve funkci premiéra Tony Blair a následně tři roky jeho ministr financí Gordon Brown. V roce 2010 ale již byla únava britské veřejnosti z labouristů tak velká, že došlo na střídání u moci. Důvodem tehdejší nepopularity labouristů byly dvě věci: jednak to byla hospodářská krize a dále potom velké pochybnosti o výsledcích válečných tažení v Iráku a Afghánistánu. Díky této souhře okolností se k moci v roce 2010 dostali opět konzervativci vedení mladým Davidem Cameronem. Neměli ale dostatek hlasů pro jednobarevnou vládu, a tak vznikla poprvé od 2. světové války vláda koaliční, tvořená konzervativci a liberálními demokraty. Tvářemi této vlády byl David Cameron a jeho liberálně demokratický zástupce Nick Clegg.

Koaliční vláda konzervativců a liberálních demokratů se celkem úspěšně vypořádala s hospodářskou krizí. Její vnitřní a zahraniční politika byla zvláštní směsí progresivismu a intervencionismu. Vláda převzala agendu známou pod označením LGBT a zavedla institut stejnopohlavního manželství, který začala propagovat po celém světě. Zároveň se však tato vláda také rozhodla vojensky i diplomaticky intervenovat i bez podpory USA v Libyi a dalších státech, kde probíhalo tzv. arabské jaro. Konečně třetí zásadní věcí bylo referendum o skotské nezávislosti, které premiér Cameron umožnil v roce 2014. V tomto referendu stála štěstěna na straně britského státu a nezávislost Skotska neprošla. Cameron rovněž usiloval o reformu Evropské unie, kde ale jeho úsilí naráželo na odpor německo-francouzského tandemu. Cameron však o reformy musel usilovat, protože jej začal zprava velmi silně ohrožovat Nigel Farage a jeho Strana nezávislosti.

Další parlamentní volby se konaly v roce 2015 a premiér Cameron do nich šel se slibem, že pokud vyhraje, tak vyhlásí referendum o členství Británie v Evropské unii. Díky souběhu okolností jako byla relativně dobrá ekonomická situace a slabost labouristické opozice se Cameronovi podařilo získat ve volbách většinu. Druhá Cameronova vláda tak již byla čistě konzervativní. Cameron se však stal obětí vlastního vítězství slibem referenda. Je to paradoxní, protože k takovému referendu neexistoval žádný skutečný důvod, kromě veřejného slibu premiéra. V Británii ale veřejný slib je něco, co nelze brát na lehkou váhu. Cameron byl přesvědčen o tom, že je dítětem štěstěny a že referendum prostě vyhraje a bude mít klid od UKIPu i od euroskeptiků ve vlastních řadách. V tomto se ale naprosto přepočítal.

Jakmile bylo zřejmé, že referendum se bude konat, aktivizovali se odpůrci britského členství v EU a změnili celé téma referenda o setrvání Británie v EU na tzv. brexit, což je zkratkou pro „britský odchod z EU“. Celá britská společnost se rozdělila na dva tábory. V názoru na „brexit“ se rozštěpily jak labouristé, tak také konzervativci. Podpora pro vystoupení Británie z EU se ukázala být mnohem větší, než si Cameron představoval. Odchod z EU poskytoval rychlou možnost k omezení migrace, což je v Británii velmi silné téma. Dále potom poskytoval možnost „vládnout si sami“ a nenechat si vládnout z Bruselu. Důležitým faktorem byla i reálná finanční úspora, protože Británie byla čistým přispěvatelem do rozpočtu EU. Těsného rozložení veřejného mínění si povšimli i „šikovní“ politici jako byl Boris Johnson. Ten změnil těsně před hlasováním svůj odmítavý názor na brexit a v novinovém článku jej naopak jasně podpořil s cílem dostat se do čela Konzervativní strany.

ČTĚTE TAKÉ: Rudá revoluce. Volby ve Francii přinesly chaos. Proč nastala v Británii smrt konzervatismu

Premiér Cameron a celá jeho vláda obhajovali pozici zůstat v EU. Tato pozice ale nakonec v hlasování neuspěla když 51,9 % voličů hlasovalo v roce 2016 pro brexit. Na základě tohoto výsledku se David Cameron rozhodl rezignovat. Novou vůdkyní konzervativců a vlády se stala Theresa Mayová, která měla za úkol provést brexit. Do své vlády vzala mimo jiné i Borise Johnsona do funkce ministra zahraničních věcí. Začalo několik let trvající nechutné období, kdy se Británie a EU dohadovali o brexitové smlouvě a uspořádání vztahů po brexitu.

Složitého vyjednávání využil Boris Johnson k útoku na premiérku s odůvodněním, že nedostatečně hájí britské zájmy. Premiérka Mayová nebyla schopná svou verzi brexitové dohody prosadit v britském parlamentu, kde ji blokovali labouristé a nespokojenci z vlastních řad. To nakonec vedlo až k její rezignaci. Do čela konzervativců se tak v roce 2019 dostal charismatický Boris Johnson. Jeho výhodou bylo to, že byl miláčkem médií a také skutečnost, že v čele labouristů v tu dobu stál extrémní levičák Jeremy Corbyn. Tyto okolnosti hrály Johnsonovi do karet. Na konci roku 2019 vyvolal parlamentní volby a jasně je vyhrál.

Parlamentní volby 2019 vyhráli konzervativci se ziskem 365 mandátů a jasnou většinou. Premiér slíbil, že dotáhne brexit do konce, a to se mu skutečně podařilo. Británie vystoupila z EU definitivně k 31. lednu 2020. Premiér Johnson se zdál být neporazitelný a britské noviny psaly články o tom, že nastává Johnsonova éra, která bude trvat nejméně do roku 2029. Tyto předpovědi se ale rovněž ukázaly být zcela liché. Příčinou rychlého pádu se stal Johnsonův bohémský styl.

Problémy nastaly v okamžiku, kdy přišla epidemie COVID-19. Britská vláda podobně jako ostatní západní vlády přijala celou řadu restriktivních opatření, která měla za cíl zabránit šíření epidemie. Tato opatření zásadně omezovala volný pohyb lidí a jejich setkávání a interakce. Británie v tomto nebyla výjimkou. Jak se ale brzo ukázalo díky britskému tisku, tak tato opatření nebyla ze strany členů vlády, a především samotného premiéra, dodržována. Takové chování je v Británii považováno za „unfair“ a veřejnost jej nikomu neodpouští. To se stalo Johnsonovi. Jak se totiž prokázalo, tak během covidové uzávěry se v sídle premiéra konalo několik večírků a setkání, které se v dané době konat neměly. Policejní vyšetřování přineslo více než 100 pokut pro premiéra a další členy vlády a vysoké úředníky za porušování covidových omezení. V létě 2022 se tak Boris Johnson dostal pod tak silný tlak veřejného mínění, že z funkce premiéra odešel.

Na jeho místo byla zvolena Liss Trussová. Tato politička však svými neuváženými snahami o rychlé snížení daní znejistěla finanční trh do té míry, že se musela z funkce poroučet již po 49 dnech a drží tak neslavnou pozici britského premiéra s nejkratší dobou v úřadu. Po jejím pádu byl do funkce vůdce strany a premiéra zvolen Rishi Sunak. Jednalo se o prvního premiéra s indickými kořeny v čele Británie. Sunakovi se jakž takž podařilo stabilizovat politickou i ekonomickou situaci. Jeho vláda však byla nepopulární, protože prováděla úspornou politiku. Toho využila labouristická opozice v čele s novým lídrem Keirem Starmerem a vybudovala si již v roce 2023 zřetelný náskok v popularitě před konzervativci.

Parlamentní volby 2024 vypsal premiér Sunak na začátek července. Chtěl využít momentu, kdy se britské hospodářství začalo zotavovat a zároveň zkrátit opozičním stranám čas na jejich kampaň. Tato strategie ale nakonec skončila historickou prohrou konzervativců. Labouristická strana se po 14 letech v opozici dostala opět do Downing street 10. Novým premiérem se stal její vůdce Keir Starmer. Labouristé nakonec ziskali 411 křesel, což je absolutní většina a nárůst o 211 křesel oproti předchozímu období. Počet získaných křesel je pro labouristy druhým nejlepším výsledkem v historii po Blairově slavném vítězství z roku 1997.

Konzervativci získali pouze 121 křesel, což je nejméně v historii britských voleb. Oproti minulým volbám ztratili 251 křesel včetně řady poslanců, kteří byli ministry. Historickým úspěchem skončily volby pro liberální demokraty, kteří získali 72 křesel, což je o 64 více než v předchozím období. Úspěchem skončily volby pro UK Reform party Nigela Farage, která nakonec získala 5 křesel o třetí největší počet hlasů celkově. Propadem naopak skončily volby pro skotské nacionalisty z SNP, kteří získali pouze 9 křesel oproti předchozím 48. Britská politická scéna se tak radikálně změnila a její kurs bude do roku 2029 mít v rukách labouristická strana.

Konzervativci musí po 14 letech u moci zpytovat svědomí. Je zřejmé, že historická porážka je výsledkem jejich vlastních selhání. Vnější okolnosti hrály velmi malou roli. Konzervativci si musí uvědomit, že jejich vláda zvláště v letech 2019–2024 prostě nebyla úspěšná. Stav britského hospodářství není dobrý, což je do velké míry způsobeno přetrháním obchodních vztahů v důsledku brexitu a pomalým navazováním nových obchodních dohod. Britskému hospodářství nepomáhají ani vysoké ceny elektřiny, které jsou důsledkem naprosto nerealistické a přehnané zelené a klimatické politiky.

Stagnující hospodářství neposkytuje dostatek peněz na potřebnou modernizaci veřejného sektoru. Prudce rostoucí počet migrantů, který v posledních letech dosahuje 700 000 osob ročně způsobuje velké potíže s integrací, zvyšuje ceny bydlení a napíná kapacity škol a zdravotnických zařízení. I v tomto mají konzervativci máslo na hlavě, protože opakovaně slíbili migraci omezit, což je slib, který nejen, že nesplnili, ale naopak se situace ještě zhoršila. Utěšovat je může pouze fakt, že zůstali oficiálně hlavní opoziční stranou země. Dá se očekávat, že dosavadní vůdce Rishi Sunak dá svou funkci k dispozici. Je zřejmé, že bude muset dojít k programové i personální obměně strany. Na nového vůdce bude čekat těžký úkol obnovit důvěryhodnost konzervativců, což bude zcela jistě trvat několik let

Autor je historik.