Já sem patřím! Ich bin ein Tscheche, říká oscarový herec Geoffrey Rush

K České republice prý cítí zvláštní pouto – a v jeho případě to nejsou jen takové ty řeči ze slušnosti. Mimo jiné dobře zná tuzemský animovaný film, obdivuje tvorbu Jana Švankmajera, setkal se kdysi v Paříži se Ctiborem Turbou a s Bolkem Polívkou, dokáže detailně analyzovat podle svých slov „nekorporátní“ festivalovou grafiku Studia Najbrt… Na závěr festivalu mu celý velký sál v Thermalu zazpíval Happy birthday, protože jeho narozeniny připadají 6. července, a letos je tedy oslavil v Karlových Varech, kde je skoro jako doma. V jednom ze sestřihů z festivalového dění luxuje v Thermalu, svém oblíbeném „betonovém hotelu“, jak mu říká, červený koberec. Do našich nejznámějších lázní se oscarový herec Geoffrey Rush vrátil po dvou letech jako člen hlavní poroty.

Už jsme se tady viděli předloni, když jste převzal Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Na vaši počest se ve Varech promítaly tři filmy, které vás proslavily, každý z nich jste tu osobně uvedl: Králova řeč, Záře a Quills – Perem markýze de Sade.

Tak jestli se budu opakovat, musíte mi hned říct: „Stop! Tohle už jsem od vás slyšela, tyhle vaše vtípky jsou staré, mám je zapsané!“

Vy si prý vedete deník, zapisujete si zážitky?

Deník si nepíšu, ale schovávám si diáře se všemi pracovními schůzkami a dalšími povinnostmi. Abych věděl, co a proč jsem kdy dělal. Zbytek je ukryt v mé paměti, která je samozřejmě prchavá, nespolehlivá. Nicméně než jsem přijel do Karlových Varů, díval jsem se do starých diářů, abych si připomněl, co jsem dělal mezi léty 1997 a 2000 – to bylo první období, kdy jsem pracoval v Praze. Takže jsem si zopakoval: „Aha, tak tohle jsem viděl!“ Byl jsem v pražském Černém divadle, syn byl tříletý, dceři bylo šest… Přemýšleli jsme tehdy se ženou, že je vezmeme s sebou, syn to představení nakonec neviděl, ale dcera už to zvládla. Vzpomínám, že to bylo bezvadné, o žluté ponorce.

Máte hodně českých vazeb: milujete film Miloše Formana Hoří, má panenko! Prý ho umíte celý nazpaměť. A dobře znáte hry Karla Čapka, za studií jste měl rád Ze života hmyzu bratří Čapků…

Když mi před dvěma lety nabídli ten Křišťálový glóbus, říkal jsem si: To dává smysl! Já sem patřím! Já si tu cenu zasloužím! Prezident Kennedy řekl: Ich bin ein Berliner, já říkám: Ich bin ein Tscheche!

A pamatujete si, kdy jste si poprvé řekl „Jsem slavný“? Bylo vám už přes čtyřicet, když jste celosvětově prorazil filmem Záře.

V den předávání Oscarů, někdy v březnu roku 1997, jsem si do diáře rozhodně nezapsal „Dnes jsem se stal slavným“. Někdo to možná tak má: četl jsem nedávno paměti prominentního amerického dramatika Noëla Cowarda, byl to i hudební skladatel a komediograf, psal si podrobné deníky. A ten napsal hru Soukromé životy, na tehdejší dobu velice kontroverzní, no a po ní, jestli si to dobře pamatuju, si napsal do deníčku něco v tomto smyslu: „Dnes ráno jsem se probudil a zdá se mi, že jsem slavný!“ Tak ten pocit jsem nikdy neměl. Asi jsem si do diáře napsal prostě: „Oscaři.“

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.