Ještě před pár lety by na testovaném Opelu Combo nebylo vlastně nic moc zajímavého. Měl by celou řadu konkurentů a do jisté míry by splýval s davem. Jenže doba ...
V posledních letech došlo k inflaci používání slova populismus, narazíme na něj všude možně – i tam, kde označuje prostě síly a tendence, které se „nám“ nelíbí. Tak se stane, že směřuje ke schválení novelizace trestního práva vpravdě populistická, a to prosazená průřezovou skupinou poslanců v naší Poslanecké sněmovně, v níž mají většinu strany, jež si říkají nepopulistické, v čele s poslankyní za vládní stranu STAN. A postaví se jí na odpor politik deklarovaně konzervativní, což je orientace, jež v očích některých komentátorů s populismem sousedí. Mluvíme o tzv. dětském certifikátu.
Moderní systémy trestního práva už dávno neposkytují člověku tu podívanou, na kterou byl zvyklý v době, kdy veřejné popravy bývaly vyhledávanou atrakcí. Obecně, „populisticky“, je trestání kritizováno za to, že uděluje tresty příliš nízké (výjimkou, která potvrzuje pravidlo, jsou u nás dnes tresty za pěstování marihuany; aspoň o jiných trestech, které by vzbudily reakci, že to je moc, nevím). Obecněji může trestní justice – v té míře, v jaké k nám ze Západu tyto tendence přicházejí – vzbuzovat nesouhlas tím, že provinilce příliš hýčká, že si ordinuje přehnanou empatii, vžívá se do jeho situace a hledá důvody, proč pachatel za něco vlastně nemůže a může za ně nějakým krkolomným, zprostředkovaným způsobem společnost. Že vlastně není pachatel, ale oběť.
To je zajímavé a důležité téma a jistě by šlo se nějak přiblížit tomu, jak to vlastně je – jak zkoumáním dat, tak i studiem aplikované teorie, protože dnes se jen málo věcí děje jen tak, z tradice nebo „zdravého rozumu“. Většina politik je podepřena nějakým teoretickým diskurzem, zanechává papírovou stopu.
Takovou politiku můžou politici změnit. U nás nejsou soudci zcela nezávislou kastou, jež by si uzurpovala trestní politiku a kolektivně podlehla nějaké módní ideologii, jak to dnes vidíme třeba v Británii, kde jakási soudcovská Rada pro odsuzování přišla s regulemi, podle nichž by se výše trestů odvíjela mimo jiné podle genderu a etnicity odsouzených (což je moc i na tamní vládu – labouristickou! –, která radě pohrozila, že si trestání vezme zpátky do svých rukou a takové odsuzování jim prostě zákonem zakáže). Změnit politiku jde, ale chtělo by to práci.
Naše skupina poslanců si ale vybrala jeden partikulární trestný čin, který zjitřuje představivost – pedofilní zneužívání dětí – a rozhodla se zakročit ad hoc nesystémovým trestem v podobě dětského certifikátu. Je to vyjádření nedůvěry v tradiční justici. Ta zná trest zákazu výkonu povolání. Při jeho udělování ovšem soudce může přihlédnout k okolnostem – jaký byl jeho dosavadní způsob života, jak se před soudem ke svému činu postavil, co lze od trestu očekávat a podobně. Navrhovaná novela tuto volnost soudcům bere, poslanci zřejmě dospěli k přesvědčení, že soudci mají zvláštní slabost pro pedofily.
Víme, že jsou lidé, u nichž je pedofilní úchylka nepotlačitelná a nevyléčitelná. Ale u některých je léčitelná a jiní jsou schopni ji rozumem a vůlí korigovat. Na to snad existují experti, kteří jsou schopní pachatele vyšetřit, navrhnout léčbu a dobu, po níž lze rozhodnout, zda je pachatel stále nebezpečný, nebo ne? Jenže expertům nevěříme, jsou to nejspíš přátelé pedofilů. Tak usoudila navrhující většina, z nichž mnozí se v jiných kontextech – ve všech jiných kontextech – expertů dovolávají, jak je dnes v módě.
Navrženému zákazu činnosti na sto let nelze upřít jistou estetickou kvalitu. Je to takové americké, tam se přece ukládají ty kumulované tresty, sto padesát let vězení, tři doživotní tresty a podobně. Naše tradice poslancům brání zavádět takové tresty do trestního zákoníku, i ten doživotní („výjimečný“) trest je takové šidítko, nikdo do konce života nesedí. Tak si aspoň tady poslanci vyhodili z kopýtka. Mohli jít i dál, mohli tak jako v Americe zavést, že když se odsouzený pedofil někam přestěhuje, musí obejít všechny sousedy, představit se jim a říct jim, že je odsouzený pedofil. To by bylo obsahu na sociálních sítích! Nabízí se i čínská inspirace z éry kulturní revoluce a papírová čepice s nápisem „Jsem zvrhlík“.
Pak je tu ta část úpravy, která řeší, k provozování kterých živností bude certifikát potřeba. To je velmi poučné. Krásně je na tom totiž vidět, že ustavičné všeobecné nadávání na byrokracii a úředníky je mimo mísu. Kdo slibuje, že bude bojovat proti byrokracii, ať nemluví o tom, kolik úředníků propustí, ale ať ukáže agendu, kterou zruší. Každá byrokratická překážka, každá otravná povinnost a obstrukce totiž nevznikla z chuti škodit – někdo ji prosadil k zajištění nějakého práva nebo společenského cíle. Takže dětský certifikát bude muset předkládat nejen ten, kdo chce pečovat o mládež, ale i ten, kdo provádí „návrhářskou, designérskou, aranžérskou činnost a modeling“ nebo kdo chce pořádat „kulturní produkce, zábavy, výstavy, veletrhy, přehlídky, prodejní a obdobné akce“. Sorry, jde o děti. A certifikát bude potřebovat i ten, kdo chce poskytovat „služby pro rodinu a domácnost“. Vaši ukrajinskou paní na úklid možná platíte na ruku, ale dětský certifikát od ní jistě chtít budete, že ano? Ani to nezkoušejte s hloupými výmluvami, jako třeba že jste bezdětní.
Kdoví, jak se vlastně stalo, že tahle záležitost vykrystalizovala v parlamentu právě teď. Vyskytuje se to porůznu v západním světě, nejvíc samozřejmě v Americe, která je ve všem napřed a extrémní. Takže na jedné straně tam tu posedlost lze pozorovat v populistických či antisystémových kruzích, jejím extrémním projevem byla v roce 2016 aféra známá jako Pizzagate, kdy skupina influencerů rozšířila konspirační teorii, že v jisté pizzerii ve Washingtonu skupina vlivných lidí čítající Hillary Clintonovou přechovává zajaté děti. Mimo jiné snad za účelem extrahování jakéhosi séra mládí nebo co. Až je tam přijel osvobodit nějaký venkovan z Jižní Karolíny s brokovnicí. Jen náhodou nikoho netrefil. Jeden z hlavních šiřitelů konspirace – Jack Posobiec – je dnes přijímán v Bílém domě.
Na druhé straně je pravda, že obchodování s dětmi nepochybně existuje a existují i případy nápadného, systém ohýbajícího sexuálního zneužívání mladistvých, to je zase kauza Jeffreyho Epsteina, tajemného dobře napojeného magnáta, který v roce 2019 spáchal sebevraždu (zřejmě) ve vězení, když už se ukazovalo, že tentokrát spravedlnosti neunikne.
To jsou projevy, ale kde se berou, o tom můžeme jen bázlivě spekulovat. Čtenář Michela Houellebecqa cosi tuší. A nehraje taky roli to, že je těch dětí čím dál míň?
00:02
