Hnutí ANO s 35,5 procenta ztratilo oproti únoru dva procentní body a nárůst preferencí tak neobhájilo. Ukazuje to březnový volební model agentury Kantar CZ, ...
Po celý týden jela na nízké obrátky, ovšem vytrvale publicita o stycích několika osob české politické scény s Íránem. Jde o tyto tři osoby: předsedkyně KSČM Kateřina Konečná, zprava pak bývalý prezident republiky Václav Klaus a čestný prezident Motoristů Filip Turek. Server Neovlivni.cz mapoval schůzkovou činnost íránského velvyslance v Praze. Tito tři, jistě i mnozí další, se s íránským velvyslancem sešli – Konečná nejprve v roce 2022, Klaus a vzápětí po něm Turek loni na podzim. Vznikla dokonce petice, která českou kontrarozvědku žádá, aby zveřejnila záznamy, které o schůzkách jistě má (!). Turkovi povolily nervy a jednomu svému známému, automobilovému novináři, který projevuje zájem o Turkovu íránskou stopu, přes sítě posílá ránu pěstí. Turkem se zabývá policie.
Že se k této negativní publicitě připojují oficiózní servery jako Forum24 a jednotliví politici vládního tábora, kteří by měli vědět, že schůzek všemožných diplomatů s různými politiky se v Praze konají doslova stovky týdně a že na naprosté většině se neřeší nic světodějného ani konkrétního, má dvě možná základní vysvětlení.
Jedno je stranicko-politické – a týkalo by se především ODS.
I přes zaujetí distance k fenoménu Donald Trump představitele kdysi dominantní strany české pravice irituje, že lepší styky s americkou pravicí mají dnes sotva ustavení Motoristé. Byť význam Motoristů pro americké republikány skutečně nelze přeceňovat, oproti něčemu, co se v případě ODS blíží nule, je pořád aspoň nějaký. Nepřátelství k Íránu se zdá být jednou z konstant americké politiky, která přetrvá i za Trumpa. Česká stranicko-politická úvaha může vypadat tak, že Turka bude případně možné pomluvit skrze „íránské konexe“.
S tím souvisí druhý důvod, totiž že toxicita tří slov – Íránská islámská republika – je tak silná, že o té zemi prakticky není možné vést věcnou diskusi. Platí to samozřejmě pro Spojené státy a z nějakého důvodu i pro Českou republiku. V americkém případě nějaké ty důvody nalezneme: 1) Chomejního revoluce z roku 1979 měla silně protiamerické zaměření, USA předtím podporovaly šáha a vůbec nahradily Británii v roli nestoudného imperialisty, který se v Íránu dosti nestoudně obsluhuje; 2) podpora Teheránu Palestincům proti Izraeli; USA se chápou jako patron Izraele za všech okolností, jako účinná záruka jeho přežití v muslimském moři.
V českém prostředí takto silný důvod pro americky dokonalou předpojatost vůči Íránu neexistuje. Izraeli bychom nepomohli, můžeme ho akorát tak otravovat neustálými solidárními návštěvami našich představitelů tak jako po 7. říjnu 2023. Imperialistické historie a z ní plynoucích nepřátelství nás ušetřily dějiny.
Sporné je skoro všechno, co se u nás o Íránu traduje, jako že to je přední islamistická totalita a „sponzor“ mezinárodního terorismu. Není to žádná totalita, ale hybrid mezi náboženským režimem a parlamentní demokracií, přičemž oba elementy jsou od roku 1979 v neustálém napětí a střetu. Spor mezi duchovním stavem a reformátory bývá prudký a příležitostně krvavý, a přesto se obě strany považují za součást systému. Podpora Hamásu a Hizbaláhu, dokonce ani Húsíů v Jemenu není mezinárodní terorismus, souvisí „jen“ s Izraelem, který je v nemilosrdném klinči s Palestinci o poměrně malé území na Blízkém východě. Kdybychom měli hledat muslimské teroristy, kteří útočí na Západě a především v západní Evropě, jsou v podstatě do jednoho ze sunnitských zemí, vesměs geopoliticky spojenců Ameriky (a tedy i nás).
Šíitský výklad islámu zapovídá sebevražedné útoky jako „neislámské“. Stejně tak se mezi íránskými ajatolláhy a mezi politiky vede spor o to, jestli je vlastnictví jaderné zbraně nábožensky vůbec přípustné. Část jadernou bombu chce, část by chtěla dojít na práh jaderné zbraně, což je poloha, která dovoluje získat jadernou zbraň poměrně rychle v případě ohrožení, ale dokud to jde, ji nevlastnit, a nebýt tak v rozporu s náboženskými limity.
Autor vynikající práce o historii íránské revoluce (Revolutionary Iran) Michael Axworthy dochází k závěru, že nepřátelství mezi Íránem a Amerikou je jednou z nejzbytečnějších komplikací mezinárodní politiky. O to zbytečnější je ta animozita v České republice, kde působí jako implantát provedený kdovíproč a kdovíkdy. Porovnejte rozhořčení nad popravami v Íránu (není bezdůvodné, Írán je v popravách světový lídr) s celkovým nezájmem o masakry alavitů v Sýrii, abychom uvedli nejčerstvější příklad našeho selektivního humanismu. Geopolitika se v českém prostředí používá jako zbraň – a čím méně jsme pány svých osudů v Evropské unii, tím fanatičtěji prožíváme některé vzdálenější konflikty ve světě. Bereme při tom na sebe podobu slintajících psů I. P. Pavlova. Ale svět se mění a člověk na rozdíl od psa může používat intelekt.
00:08
