Hlavně zůstat naštvaný

KOMENTÁŘ

Hlavně zůstat naštvaný
Je spousta důvodů být stavem dnešního Západu znepokojený, snad i pobouřený. Zákony „tyjátru pobouřenosti“ jsou ale železné, píše Ondřej Štindl. Foto: Poslední generace
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Rakouská filiálka ekologické organizace Poslední generace ukončila činnost, přestala v ní vidět smysl, protože pro ni neexistuje perspektiva úspěchu. „Společnost selhala,“ píše se v oznámení pro veřejnost. Boj proti klimatické změně a politice, která ji má způsobovat, bude pokračovat dál. Prohlášení končí slovy: „Zůstáváme naštvaní.“ Jako kdyby záleželo právě na tomhle.

Jenomže pro určitý typ veřejně se angažujícího člověka (zdaleka ne jen ekologické aktivisty) je fetišizace nějaké emoce charakteristická a celé to veřejné angažmá je nakonec podřízeno jedinému účelu – navodit v aktivistovi tu náležitou emoci. Vyjádřit ji pokud možno co nejdramatičtějším způsobem s co největším akcentem na význam aktivistova gesta.

 

Z jeho pohledu je pak bezpředmětné ptát se, jestli způsob protestů (v případě Poslední generace třeba blokády komunikací) mohl vést k dosažení deklarovaného cíle, v tomto případě asi dostat větší část společnosti na svou stranu, a prosadit tak radikální změny v intencích aktivistů. „Společnost selhala“, protože nenaslouchala, nenechala se přesvědčit. Chyba je na její straně, neúspěch nemá co dělat se zvolenými „přesvědčovacími metodami“. Hrdinové donkichotského boje proti lhostejnosti ovšem „zůstávají naštvaní“. Stejně jako byli naštvaní dřív, všichni viděli, že naštvaní jsou, a moc to s nimi nehnulo – a přitom mělo. Nechápou snad, že morální povinností každého jednotlivce je brát ohled na moje city? Takhle uvažují malé děti. Jenomže tenhle infantilní způsob vnímání světa je charakteristický prakticky pro všechny skupiny, jež se bijí o pozornost publika v současných kulturních a jiných válkách.

Ve stejný den, kdy rakouská Poslední generace oznámila konec, vyšel na britském serveru Unherd, značně kritickém vůči soudobému pokrokářství, text Gurwindera Bhogála o „Metle ‚neotodlerismu‘“ (toddler je anglicky batole). „Batolecí“ chování, jež sice ohrožuje dosažení cílů, ale pomáhá naplnit okamžité citové potřeby, je podle Bhogála stěžejní charakteristikou soudobé aktivistické levice i pravice, platí to prý jak pro radikální ekology, tak i pro účastníky současných protiimigrantských bouří v Británii.

„U dětí jsou nejčastější příčiny pobouřeného chování – impulzivita, snaha domoci se pozornosti a pocit nároku – považovány za normální, ale u dospělých to jsou klíčové symptomy poruch osobnosti klastru B. Všechny čtyři z nich – narcistická, histrionská, antisociální a hraniční – jsou dnes také spojovány s intenzivním užíváním sociálních sítí, velmi pravděpodobně proto, že slouží typům klastru B jako ideální pódium pro jejich divadlo. Sociální sítě jsou perfektní shromaždiště pro přehnaně emocionální lidi. (...) Mnoho aktivistů – zprava i zleva – teď doufá, že dosáhnou ideálního světa stejným způsobem jako rozmazlený spratek, který se dožaduje hračky, jež mu je odepírána, jsou co nejhlasitější a co nejvíc hysteričtí, jak to jenom jde.“

Je spousta důvodů být stavem dnešního Západu znepokojený, snad i pobouřený. Zákony „tyátru pobouřenosti“ jsou ale železné a skoro každého si přizpůsobí, udělají z něj „neotoddlera“. Cesta, jak se pohnout směrem k dospělosti, může spočívat snad jedině v tom, že se člověk od „batolecího“ diskurzu odřízne, i kdyby ho to mělo stát takzvanou relevanci. Svět tím asi nezachrání, ale aspoň vylepší svoje bezprostřední okolí a snad trochu i svou duši.