Německá ekonomika a její slabost

Problémy německé ekonomiky se vzhledem k významu Německa pro evropskou ekonomiku i ekonomiku naši dostaly do centra pozornosti mnohých ekonomických debat. Běžný úhel pohledu se zaměřuje především na přítomnost a blízkou budoucnost a je samozřejmě vrcholně relevantní. Je velmi pravděpodobné, že stávající problémy Německa jsou spjaty nejen s vyčerpáním jeho ekonomického modelu, ale i s tím, že největší ekonomický projekt EU posledních tří desetiletí, zavedení eura, vyčerpal svůj ekonomický potenciál, přičemž zjevně nenaplnil ani zdaleka to, co se od něho očekávalo.

Bylo už řečeno mnohými, že ekonomický model našeho souseda byl založen zhruba na třech faktorech: levné energii (hodně díky dovozům z Ruska), přístupu k levné kvalifikované pracovní síle a exportech do Číny (cynik by asi jako čtvrtý faktor dodal přenesení výdajů na obranu na daňového poplatníka USA).

Ani jeden z těchto tří (čtyř) faktorů už není k dispozici v takové míře, jako byl v minulých dekádách. Levná energie skončila nejen kvůli ruské agresi na Ukrajině, ale také jako přímý důsledek, plánovaný záměr Green Dealu. Pracovní síla v „nové EU“ dramaticky zdražila a „zásobník“ volné pracovní síly je všude v „nové EU“ prakticky vyčerpaný. A Čína se z exportního trhu pro Německo změnila primárně díky čínské ekonomické politice spojené s nejmasivnější podporou domácích výrobců v celé světové ekonomice (americký CSIS odhaduje, že Čína na průmyslovou politiku vydává asi třikrát až čtyřikrát víc prostředků než USA, druhé v pořadí).

K tomu ale také tentokrát nezamýšlenými dopady „grýndýl“. Měl sice evropskému průmyslu přinést výhody plynoucí z technologických prvenství, v realitě ale dnes importujeme většinu jeho technologických celků odjinud a o tom, jak je na tom EU a Německo v oblasti elektromobility a baterií do elektroaut, je lepší pomlčet. To je stávající běžné vysvětlení problémů německé ekonomiky a je na něm mnoho pravdivého.

Ale tak úplně to nestačí. V první řadě je třeba uvědomit si, že známky problémů německé ekonomiky, projevující se například ochabnutím průmyslové výroby, lze pozorovat zhruba od roku 2018. To zdaleka není rok zdražení energií, jejich cena ve skutečnosti až do roku 2020 spíš klesala. Stejně tak je těžké první náznaky ochabování pro německou ekonomiku tak významného průmyslu (jen pro některé „nové“ ekonomiky EU včetně naší má průmysl větší váhu na přidané hodnotě) asociovat s poklesem úrovně exportů. Prvotní pokles byl spíš důsledkem ochabnutí domácí poptávky. I prudký vzestup inflace a s ním spojený vzestup v eurech měřených nákladů na pracovní sílu „nové“ EU přišel později. Export čínských automobilů také nepochybně raketově roste, jenže automobily se vyrábějí i jinde, třeba v Severní Americe, a tamní automobilový průmysl (a průmysl obecně) vykazuje i při zvýšené konkurenci z Číny prakticky všude lepší dlouhodobé trendy vývoje než ten evropský. Samozřejmě, všechny už v předchozím odstavci zmíněné a ve veřejných debatách zmiňované faktory problémy Německa dál vyhrotily, nelze ale ignorovat, že přišly koneckonců i s nástupem intenzivního „grýndýlování“ až poté, co německý průmysl začal jevit známky ochabování.

Čímž se pomalu dostáváme k velkým evropským projektům posledního čtvrtstoletí: eurozóně a Schengenu. Z ekonomického hlediska je samozřejmě mnohem významnější eurozóna a Německo je často zmiňováno jako ten, který eurozónou hodně získal. Na první pohled to zní logicky u země, která je třetím největším exportérem na světě. Ale pohled na data o vývoji hospodářské výkonnosti za dobu existence eurozóny nabízí poněkud jiný obrázek. Vyjdu-li z roku 1999, roku vzniku eura, nikoli od roku existence eura jako oběživa, je zjevné, že mezi většími zeměmi eurozóny, či ekonomikami eurozóny, s nimiž by ho asi bylo přirozené srovnávat, Německo žádným jasným ekonomickým vítězem není. V grafu srovnávám výkonnost velkých ekonomik eurozóny, tedy Francie, Itálie, Španělska a Finska či Rakouska, vůči Německu v roce vzniku eurozóny a roce 2022, nejbližším roce, kdy jsou pro všechna dostupná finální data v databázi Světové banky. Pro zajímavost tam pak najdete i několik dalších ekonomik, jako jsou Česko, Izrael, Polsko, Spojené království, Švédsko a USA. Jsou seřazeny podle relativní ekonomické výkonnosti na hlavu vůči Německu v roce 1999, 100 % tedy znamená stejnou výkonnost v daném roce (1999 či 2022). Ty, u kterých je oranžový sloupec vyšší než bleděmodrý, tedy za dobu existence eurozóny vůči Německu získaly. A naopak. Je evidentní, že v globální ekonomice se svou výkonností Německu nejvíc vzdálila ekonomika USA, jejíž odstup dramaticky narostl, Izrael svou výkonností na obyvatele Německo předstihl a obě „nové“ ekonomiky EU, Česko a Polsko, náskok Německa významně stáhly. Švédsko svou pozici prakticky nezměnilo, Německo se za dobu existence jednotné měny eura naopak dotáhlo na výkonnost ekonomiky Spojeného království. V rámci eurozóny z velkých ekonomik v grafu vůči Německu výrazněji ztratila jen Itálie. Francie zaostala jen velmi nepatrně a náskok Německa stáhlo i realitní a bankovní krizí těžce zasažené Španělsko či jeho soused Rakousko. Stejně tak si vedlo třeba i pádem Nokie velmi zasažené Finsko. Takto, troufnu si říci, ekonomické terno exportéra způsobené existencí společné měny nevypadá.

Stojí za zamyšlení, proč vlastně při srovnávání ekonomické výkonnosti nepřináší euro pro německou ekonomiku tak velkou výhodu, jak by asi mnozí očekávali. O to víc, že i poučenější účastníci ekonomických debat tuto výhodu považují zrovna v případě Německa za samozřejmou. Odpověď lze nejspíš nalézt v tom, že jednotná měna ve skutečnosti přinesla pro vzájemný obchod, či dokonce ekonomickou integraci EU, mnohem méně výhod, než se při jejím vzniku očekávalo. To je přirozeným důsledkem toho, že význam toho hlavního, co měla společná měna přinést, tedy rychlou srovnatelnost cen a s ní spojenou vyšší míru konkurence, nutí výrobce k větší efektivnosti, devalvoval pokrok v informačních technologiích a komunikaci. Jednoduše řečeno: problém porovnání cen měl úplně jiný relativní význam v době faxu a prvních tabulkových softwarů než dnes, kdy si ceny můžeme, stojí-li nám to za to, porovnat takřka okamžitě a u čehokoli v malém a chytrém zařízení zvaném mobil.

Mohl bych teď jmenovat dlouhou řadu studií postavených na ekonomických datech, jež dokládají překvapení spočívající v tom, že euro žádnou podstatnou integraci či zisky na vzájemném obchodě členů eurozóny nepřineslo. Ale ono je to vidět už při poměrně jednoduchém srovnávání dat. Podíváme-li se třeba na vývoj zahraničního obchodu z hlediska toho, které jsou významné ekonomiky v roce 2021 a jak významné byly tyto ekonomiky v roce 1999, nevidíme nic, co by svědčilo o systematické integraci zahraničního obchodu eurozóny. Tabulka toto demonstruje v případě německých exportů, v případě dovozů do Německa to ale vypadá obdobně. Uvádím 11 nejvýznamnějších zahraničních trhů pro německé vývozce v roce 2021 a jejich význam (pořadí) v roce 1999, zeleně označuji ty, jejichž význam se zvýšil, oranžově naopak ty, jejichž význam se snížil. Vidíme, že svůj význam pro Německo jako exportní trhy zvýšilo pět zemí, ale jen jedna z nich, Nizozemsko, patří do eurozóny. Největším skokanem je zlotým platící Polsko. Význam ztratilo také pět ekonomik, čtyři z nich jsou zakládající členové eurozóny. Pokud se podíváme na celkový význam eurozóny pro německý zahraniční obchod, v roce 1999 Německo vyváželo 47 % svých exportů do trhů stávajících členů eurozóny a dováželo od nich 46 % svých importů. V roce 2021 se stejnými trhy obchoduje méně: 44 % vývozů a jen 36 % dovozů. To skutečně o nějaké integrující funkci eura v zahraničním obchodě a výhodě pro německé vývozce nesvědčí. Taková statistická cvičení s údaji o zahraničním obchodě lze samozřejmě pozměňovat například podle vývoje členů eurozóny, ale jejich základní výsledek, tedy pokles významu eurozóny pro německý zahraniční obchod, vývozy i dovozy, se nemění.

Euro tedy německé ekonomice, založené na exportech, přineslo mnohem méně, než si většina účastníků dnešních ekonomických debat o něm myslí. Ale Německo během existence eurozóny zestárlo, jeho míra fertility za rok 2023 je 1,53, skoro stejně nízká jako v Rusku, a zařídilo si (a tak trochu i nám a EU) pár dodatečných problémů, asi největší z nich je nezvládnutá migrace. Ani kdysi perfektní infrastruktura, stále si pamatuji své oslnění německým bohatstvím v oblasti kapitálových statků z roku 2005, kdy jsem do Německa, tedy ECB, začal pravidelně jako doprovod tehdejšího guvernéra Zdeňka Tůmy létat, už není pravidlem. A k tomu EU přidává regulační zátěž a „grýndýl“ zdražuje energie…

Přesto Německo nelze podceňovat, ekonomicky je to stále velmi bohatá vyspělá ekonomika, rozpočet má v lepším stavu než třeba my, zadluženost sice trochu vyšší, ale stále na bezpečné úrovni, rezervy lze nalézat leckde. K tomu se přidává, je-li mu to umožněno, perfektní organizační talent. Pamatuji si opět jako jejich návštěvník třeba takové perfektně zvládnuté akce, jako bylo mistrovství světa ve fotbale v roce 2006. Nicméně, aniž bych se chtěl dostat do debat o oblasti, kde se rozhodně necítím expertem, tedy o politické situaci v Německu, jsem si prakticky jist, že oživení německé ekonomiky bude muset být spojeno s podobnými procesy, které svého času přinesly Hartzovy reformy, tedy s dalším zásahem do životní úrovně Němců. Mnozí z nich ale už dnes zjevně nejsou příliš šťastni ani ochotni k dalším obětem…

Text vyšel v aktuálním vydání Týdeníku Echo. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji, předplatit si jej můžete zde.