Miloslav Ludvík, který vedl Motol s přestávkou od roku 2000, byl respektovaný manažer. Tak respektovaný, že to novinářům zdůraznili i někteří lidé z oboru, kteří na něj byli dotázáni už s plným vědomím, že byl zatčen a kvůli čemu.
Foto: Tomáš Novák
1
Palestinské teroristické hnutí Hamás předalo v noci na dnešek zástupcům Červeného kříže v Gaze těla dalších čtyř izraelských rukojmích. Informují o tom tiskové ...
Další kauza korupce ve zdravotnictví jeví některé pravidelně se opakující obrysy. Zkusme je vzít na vědomí.
Zaprvé, Miloslav Ludvík, který vedl Motol s přestávkou od roku 2000, byl respektovaný manažer. Tak respektovaný, že to novinářům zdůraznili i někteří lidé z oboru, kteří na něj byli dotázáni už s plným vědomím, že byl zatčen a kvůli čemu. Není to ojedinělé. Kauza IKEM (jejíž vyšetřování se vyvíjí velmi nedůvěryhodným způsobem, ale to je jiný problém) byla charakterizována jako „prohnilí proti prohnilým“, ovšem s tím, že mezi prohnilými na obou stranách jsou kapacity ve svém oboru, někteří byli poradci premiérů, jiní jsou doslova magazínové postavy sloužící jako náhražka národních hrdinů.
Skoro jako by to bylo tak, že naše byrokraticko-manažerská civilizace, v níž jsou v otevřených výběrových řízeních padni komu padni vybráni ti nejkvalifikovanější, kteří pak v souladu se všemi předpisy a politikami řídí svěřené instituce, v realitě nefunguje tak, jak je popisována. Skoro jako by všichni chápali, že systém ke svému fungování potřebuje silné, rozhodné jedince ochotné překračovat pravidla.
Jsme ochotni připustit, že to tak funguje v soukromém byznysu. Ve státním a kvazistátním sektoru je to trochu problém. Ti silní jedinci jsou přesvědčeni, že si zaslouží za svou práci být ohodnoceni mnohem lépe, než kolik jim oficiální režim přiznává. Říká jim to jejich sebevědomí, podpořené kontakty s dodavateli ze soukromého sektoru či s kolegy ze západní ciziny. Ale hlavně jejich sebevědomí – tím se totiž vysvětluje, proč troufalost mnohých z nich časem roste do nebe – třeba Ludvíka anebo někdejšího ředitele Homolky Dbalého. Ten si, jak víme, oblíbil kokain a v tom je paralela se vzestupy a pády některých gangsterů, jak je známe z filmů, asi docela instruktivní. Ta rostoucí nezdrženlivost, ta jistota, že mně projde všechno, je nápadná. Aktéři nemohou nevědět, že policie se v průměru, bez ohledu na některé propadáky, ve vyšetřování činnosti jejich typu stále zlepšuje. Víme, že to dokonce tuší a občas si třeba uvědomují riziko odposlechů. Ale ne dost. Medicína je náročný obor, lékaři jsou veřejností respektováni až uctíváni, takže pokušení podlehnout pocitu všemocnosti je velké.
Zadruhé, bezprostředně po takových raziích se v médiích objeví úniky ze spisu, jež nejsou v souladu se zákonem a k nimž by zjevně nikdy nedošlo bez účasti vyšetřovatelů. Jejich oficiální mluvčí přitom nejsou ochotni potvrdit skoro ani jména zadržených.
Domníváme se, že chápeme, proč to dělají – šlo to v extrémní podobě pozorovat na kauze Rath (Rath byl stíhán za skutky z pozice hejtmana, ale částečně šlo o peníze do zdravotnictví a dojit systém se Rath učil jako lékař). Rath jako nesmírně schopný demagog dokázal na svou obranu zmobilizovat dost lidí, každou možnost vystoupit – jako politik ČSSD, jako poslanec, jako vazební vězeň – využil na maximum. A to byly ve veřejném prostoru nesmírně efektivní nahrávky, lepší „smoking gun“ než jeho krabice od vína si těžko lze představit. Co by všechno Rath dokázal, kdyby neexistovaly? Ta rutina, kdy policie a státní zástupci každou takovou „realizaci“ preventivně doprovodí šťavnatým materiálem ze spisu pro vybraná média, je ovšem nezdravá.
Zatřetí, Ludvík byl taky politik, funkcionář pražské ČSSD, i vedl její komunální kandidátku. To je zvlášť nezdravý aspekt systému. Pražská ČSSD nikdy v Praze nevyhrála a věděla, že nikdy nevyhraje, Ludvík jistě šel do voleb bez iluzí o tom, že se stane primátorem. Ale za dlouhá léta se naučila, náměstkem primátora Jiřím Paroubkem počínaje, stát se užitečným partnerem hlavní politické síly, který nezlobí a všechny funkce umí zužitkovat ne snad ve prospěch svých voličů, ale ve prospěch svůj. Je to jedna z podob, již u nás politika dlouhodobě má.
Začtvrté, Ludvík byl protagonistou jednoho z legendárních neveřejných záznamů o tom, jak funguje systém, jaké kdy unikly. To je ten, kde seznámil veřejnost s termínem „kulich“. Jenže označovat ho za legendární je možná přehnané. Měl sice svou publicitu, všechna média o tom napsala, Ludvík pohrozil trestním stíháním, z čehož nic nebylo, policie oznámila, že bude praktiky v Motole vyšetřovat, z čehož taky nic nebylo, a tím to skončilo. Zejména je nápadné, že se toho nechopil žádný populistický vůdce. Ten by jistě dokázal z „kulichů“ udělat všem notoricky známý mem typu „Kalousek a jeho kauzy“ nebo řady jiných. Ale neudělal, kauza je připomínána málokdy. Skoro jako by s tím, co nahrávka ukázala – tedy že přístup ke zdravotní péči u nás je nerovný a určovaný protekcí, nemluvě o tom, že zakázky jsou notoricky zmanipulované –, byla většina lidí srozuměna, vyhovovalo jí to, měla to tak ráda.
A konečně, Ludvík neměl jen politický backing, ale byl taky, jak se říkávalo hezky česky, salonfähig. Nebyl jen vítaným hostem v televizi, ale i na uzavřených setkáních, kde se vlivní muži ze státní i soukromé sféry přátelsky baví o tom, jak to doopravdy je nejen ve zdravotnictví. Včetně lidí, které pak vidíte veřejně prohlašovat, že bychom potřebovali nějakého Mileie nebo Muska, který by to u nás pořádně prořezal. To je taková jemná ironie.
00:02
