Feministky dělají ženy slabší, než jsou

Sice nežijeme v patriarchátu, ale stále reprodukujeme některé patriarchální myšlenkové struktury. Prý se to jasně ukázalo i v diskusích kolem hnutí MeToo. Muži byli postaveni do role výlučných aktérů, zatímco ženy byly ztvárňovány jako ty pasivní. To jsou teze Svenji Flaßpöhlerové, která vyzývá ženy, aby přestaly podporovat mužskou moc tím, že ze sebe dělají oběti.

Tato německá filozofka a feministka několikrát ovládla německou diskusi: jednou právě v případě hnutí MeToo, podruhé když v pořadu Hart aber fair sama proti přesile dalších čtyř hostů odmítla povinnost očkovat se proti covidu. Zatímco jí imunologové, lékaři i moderátor vysvětlovali, že svými řečmi ohrožuje společnost, ona trvala na tom, že nelze kriminalizovat ty, kteří využívají své ústavně chráněné právo na sebeurčení. Pořad, v němž byla jedna pozice systematicky zesměšňována, nyní platí za odstrašující případ, jak by debata v demokratické společnosti neměla vypadat.

Německý filozof Peter Sloterdijk hovoří o době druhé cenzury, která nevychází primárně ze státních institucí, ale zdola, ze sociálního tlaku na konformismus. S tím vy však nesouhlasíte.

Já bych s pojmem cenzury zacházela opatrně. Vždyť po pořadu Hart aber fair se mi začaly pozvánky vršit. Nikdy jsem neměla tolik příležitostí sdílet s veřejností své názory.

Kromě kritiky jste se asi dočkala i velké podpory…

Ano, jednoznačně.

Takže není čeho se bát?

Takhle bych to neřekla. Co mi přišlo zajímavé, je, že kritika státu je najednou chápána jako krajně pravicový podnik… Z čistě intelektuálního hlediska je to zajímavý posun. Tradičně byla kritika státu i vědy považována za podnik levicový. Vezměte si třeba příklad Michela Foucaulta a jeho biopolitiky. Dnes je člověk, který kritizuje stát a vědu, hned stoupencem krajní pravice a konspirační teoretik. A jasně, toho se lidé bojí. Důsledkem je, že se vlastně stalo nemožným kritizovat některé fenomény a myslet přitom z levicových pozic. Myslím, že je to jeden z důvodů, proč je levice v hluboké krizi. Některé pozice, a já bych řekla docela potřebné, už jako levičák nemůžete zastávat. Ale navzdory tomu nechci hovořit ani o cancel culture, ani o cenzuře, a to proto, že chci apelovat na jednotlivce, na jejich odvahu. Kdo volá příliš snadno „cancel culture“, je součástí této ne úplně důstojné hry a prostě by se měl o sebe méně bát.

Říkáte, že je přecitlivělý? K tomu se ještě dostaneme…

Ano, panuje velká úzkostlivost. A nelze popřít, že i v Německu již existují případy, kdy se lidé nemohou zbavit určité pověsti a mají problém se vůbec prosadit na veřejnosti. To je vážný problém. Ale i tak je třeba říct, že nezavíráme za názory, tak ať se lidé v těch řečech o cenzuře příliš nezabydlují. Kdyby někomu hrozilo, že kvůli názoru půjde sedět, tak chápu, že je zodpověditelné mlčet. Ale o co jde těm, kteří říkají, že nemohou mluvit dnes? Intelektuál se bojí, že ho nepozvou do další televizní debaty? Bojíte se, že se na vás křivě podívá sousedka? Tak to překonejte. Být autonomní přece nebylo nikdy snadné.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.