Dnešní svět a jeho nepřátelé

Vážený pane převore Berko, vážený pane pátere Buchmaiere, dámy a pánové, děkuji za pozvání na Vaše dnešní fórum. Dostávám tím jedinečnou příležitost poprvé v životě navštívit klášter Vyšší Brod. Upřímně říkám, že se stydím za to, že jsem v tomto světově proslulém klášteře ještě nikdy nebyl. V jižních Čechách, kde má moje rodina již několik desetiletí chalupu, jsem relativně často. Ještě jednou Vám děkuji za tuto možnost.

Nejsem si jist, zda jsem právě já tím pravým řečníkem pro Vaši přednáškovou řadu, která se jmenuje „Křesťanský obraz člověka“. To chci předeslat. Přes všechny své pochybnosti jsem však Vaše pozvání přijal. Rozhodující pro mne byl Váš dopis, který jsem dostal letos v lednu. Zmínili jste v něm témata jako „budoucnost střední Evropy“, „kulturní identita“, „národní suverenita“, „globalismus“. To jsou – zvláště v posledních desetiletích – moje témata, i když jsem začínal jako akademický ekonom, který se – před téměř 60 lety – ve své disertační práci zabýval inflací.

Inflaci máme stále. Nebo spíše zase. Mým tématem to zůstává. Před třemi lety jsem vydal knížku s názvem „Návrat inflace“. Ale to na toto fórum nepatří. To je téma příliš profánní. Debatu o ohrožení tradiční společnosti v Evropě a na celém Západě považuji dnes, v první třetině 21. století, za mnohem důležitější.

Vývoj dnešního světa – a zvláště toho západního – vidím velmi kriticky. Považuji ho za velmi nebezpečný. V našem institutu jsme vydali dvě knihy s názvem „Sebedestrukce Západu“. Chtěl bych zdůraznit slovo „sebedestrukce“, nikoliv destrukce. Chci tím říci, že nejsme nikým přímo napadeni – ani ze Severu, ani z Jihu, ale ani z Východu. Nejvýznamnější roli má v tomto procesu naše vnitřní slabost, naše dlouhodobé, postupné a trvalé opouštění hlavních principů a pilířů západní civilizace, které vidím v křesťanství, ve filosofickém individualismu Athén a ve státoprávních konceptech Říma.

Tyto pilíře byly v minulosti napadány opakovaně. To, co zažíváme dnes, není samozřejmě nic nového. Rozdíl je v naší neschopnosti a neochotě tyto pilíře obhajovat. V politické rovině se u nás o této otázce diskutuje obvykle v souvislosti s říjnovou revolucí v Rusku v roce 1917 a s nástupem komunismu. Já si však myslím, že začátek fundamentálního útoku nezodpovědné modernity na tradiční společnost bychom měli hledat již v době Velké francouzské revoluce na konci 18. století. Nejen Marx a Lenin, ale i Jean-Jacques Rousseau jsou skuteční praotcové dnešního světa.

Já patřím do světa včerejška. Ne náhodou si znovu a znovu čtu úžasnou stejnojmennou knihu Stefana Zweiga „Svět včerejška“. Dnešní svět je už ale zcela jiný než ten Zweigův. Témata, která zmiňujete ve svém zvacím dopise – národní suverenita, globalismus, střední Evropa, konzervativně-tradicionalistický diskurs, katolická tradice – ukazují, že máte podobné pochybnosti a obavy jako já.

Zdůraznil jsem dvě, pro mne klíčové dějinné události a zlomové historické body – francouzskou a ruskou revoluci. Různé jevy, kterých jsme dnes svědky, ukazují, že se nacházíme v podobném historickém okamžiku, v okamžiku nové revoluce, kterou předběžně nazývám revolucí progresivistickou. Dnes sice nemáme Bastilu v Paříži, ani Zimní palác v Petrohradě, které by současný radikální zlom tak zřetelně symbolizovaly. Nemělo by nás to ale mást. Společnost prochází stejně hlubokými strukturálními změnami jako tehdy. Nepřítel je rozptýlený, bez vůdčí figury. Komunismus byl v tomto ohledu snadněji identifikovatelným nepřítelem. Nebo to ani v roce 1789 či 1917 také tak zřejmé nebylo? Pro správné vyhodnocení situace potřebujeme časový odstup.

Nevím, jak bychom měli pojmenovat nejen své dnešní protivníky a nepřátele, ale i své vlastní dnešní cíle a ambice tak, aby tomu rozuměli všichni. Známý německý konzervativní autor, šéfredaktor časopisu CATO Ingo Langner, nazval svůj editorial v jednom z letošních vydání tohoto časopisu: „Za německou demokratickou revoluci“. Je slovo „demokratický“ vhodné? Je to relevantní heslo? Částečně ano. I já často mluvím o demokratizaci dnešní evropské společnosti, ale demokracie je jen jednou z řady dimenzí tohoto procesu.

Čelíme synergickému účinku různých ideologií či „ismů“, které vedou k dnešní dekonstrukci světa. Pro mne zůstává nejdůležitější ten fakt, že je to všechno „doma vyrobené“ – v západním světě. Nejedná se o import ze zahraničí.

Za komunismu jsme mnohé ztratili. To zde, v klášteře Vyšší Brod, není třeba zdůrazňovat. Jsem však přesvědčen, že jsme tehdy také něco důležitého získali. O komunismu si nestačí pouze číst. Osobní zkušenost je nezastupitelná. Proto jsme my, lidé z postkomunistických zemí, vůči dnešnímu světu kritičtější než ti, kteří takovou zkušenost nemají. Je to vidět v debatách o politice, o ekonomii i o dalších společenských tématech. Tuto zkušenost však lze velmi rychle ztratit. Nové generace, které komunismus nezažily, jsou již zcela jiné. To zvyšuje moji dnešní nervozitu. A mé obavy.

Zažíváme brutální útok na minulost, a tím i na přítomnost a budoucnost západní společnosti s tím, že tento útok přichází zevnitř. Nechci se zde soustřeďovat na jednotlivosti, které vidíme – a které někteří z nás už dlouho kritizují. Kritika a už vůbec ne kritika detailů nestačí. Takoví kritici také mívají často pocit, že tím svou roli splnili. Neříkají ale, kdo má udělat další kroky. Jiní lidé? Dobro nestačí pouze hlásat.

Našimi protivníky nejsou jednotlivci, ale velké skupiny jednotlivců. Útok nepřichází z jednoho místa. Přichází z různých ismů(doktrín) a jejich zastánců, což mi připomíná totalitní povahu komunismu. Dnešní útok je spojen především s progresivismem, environmentalismem, multikulturalismem a globalismem a také s genderismem. Každý z těchto ismů by si zasloužil samostatnou seriózní diskusi. Společně představují hlavní nebezpečí dnešní společnosti.

Za nejdůležitější z těchto ideologií považuji progresivismus. Přináší radikální odmítnutí minulosti a spontánně probíhajícího vývoje lidské společnosti. To logicky vede i k odmítnutí přítomnosti. Všechno by mělo začít znovu, konstruktivisticky, jako by neexistovalo to ohromné nahromadění lidské zkušenosti a poznání, které máme k dispozici. Něco podobného hlásali revoluční fanatici v minulosti vždy, ale dnes to jde dále a hlouběji – jako by Kantova „Kritika čistého rozumu“ (1781) nikdy neexistovala. Tito revolucionáři nečtou nic – jen své vlastní narativy.

Druhý v pořadí je podle mne environmentalismus – založený na potlačení klíčového postavení člověka a na zbožštění přírody. Člověk tím ztrácí svou původní roli, příroda – resp. její samozvaní zástupci – diktují, co máme dělat. Antropocentrismus byl nahrazen ekocentrismem. Ekonomická racionalita byla odmítnuta a překroucena v karikaturu. V zásadě jde o projev iracionality v dosud relativně racionální společnosti.

Další dimenzi přináší multikulturalismus a s ním spojený globalismus. Hlásají odmítnutí pojmu národ (a lid) a konceptu národního státu, který tvoří základ moderní demokratické společnosti. Bez lidu a jasně vymezeného prostoru, kde tento lid žije a organizuje svůj společný život, však demokracie nemůže existovat. Ta potřebuje národní stát. Demokracie neexistuje v říších ani impériích. Proto ani v Evropské unii nemůže být.

Tzv. demokratický deficit, často označovaný jako jeden z rysů dnešní EU, není detailem, který lze snadno odstranit. Je fundamentálním omylem myslet si, že je možné tento deficit „zlepšit“ či „zmenšit“. Tento deficit je neodstranitelnou charakteristikou EU, protože neexistuje a nemůže existovat evropský lid.

Jak vždy říkám: svět je multikulturní (a v tom je jeho kouzlo) a měl by takový zůstat. Ale stát je ze své podstaty monokulturní – a měl by zůstat co nejvíce monokulturním. Ke svému fungování potřebuje určitou míru homogenity. Kancléřka Merkelová, a spolu s ní celé politické Německo i její dnešní kritici, to bohužel v roce 2015 nevěděli.

Nemohu zapomenout na genderismus, který zasahuje ještě hlubší dimenzi celé debaty. Tato doktrína je přímým útokem na lidskou přirozenost. Popírá biologickou povahu člověka a tvrdí, že gender je sociální konstrukt, že je volitelnou charakteristikou, což podle mne katolická církev, ale nejen ona, nemůže nikdy přijmout.

Dovolím si říci, že nerozumím relativně mírnému a opatrné mu postoji katolické hierarchie k tomuto tématu. Když jsem před 20 lety uplatnil prezidentské veto proti zákonu o registrovaném partnerství, někteří z nich mi tiše děkovali – nikoli veřejně, nikoli písemně, nikoli v médiích. Když mne potom chválili v úzkém kruhu, zeptal jsem se: „Proč to i Vy neřeknete nahlas?“ Odpověď zněla: „To si nemůžeme dovolit.“ Mnoho lidí je v této oblasti z různých důvodů velmi opatrných. Jenže genderismus není debata o sexuálních zvláštnostech jednotlivců, ale o samotné podstatě lidské společnosti, která je spojena s ničím nezastupitelnou existencí rodiny.

Mluvím zde o „ismech“, o ideologiích, které útočí na podstatu dnešního světa a chtějí ji radikálně změnit. Úmyslně nejmenuji konkrétní osoby. Podle mě neexistují jména, která by tyto ideologie komplexně symbolizovala. To je pro naši kritiku nevýhodou. Lidé potřebují symboly – ale ty zatím chybí.

Co s tím? Je třeba pořádat další a další setkání jako to dnešní ve Vyšším Brodě. Ale to samo o sobě nestačí. Kritické myšlenky existují, ale musí být přeměněny v lidskou aktivitu. Tato aktivita musí být kolektivní, nikoli individuální – a proto musí být politická.

Politika potřebuje politické strany, ale ideově jasně vymezené strany dnes nemáme. Nejsem proti tzv. neziskovým organizacím, pokud nechtějí nahrazovat politické strany. Politicky aktivistické NGO – přes své leckdy snad i dobré úmysly – patří spíše k problému dnešního světa než k jeho řešení.

Je dnes „módní“ a považuje se za správné tvrdit, že politika není vhodná pro seriózní lidi. Nesouhlasím. Zásadní změnu bez politiky uskutečnit nelze. To, že potřebujeme normální politiku, je i moje dnešní hlavní sdělení.

Projev na Forum St. Georg, Klášter Vyšší Brod, 29. srpna 2025. Přeloženo z německého jazyka.