Patří ještě Hašek na Hrad?
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
KONCESIONÁŘSKÉ POPLATKY
Poslanecká sněmovna už několik hodin probírá spornou novelu o růstu televizního a rozhlasového poplatku a o rozšíření okruhu poplatníků. Zákonodárcům se zatím ...
Jedny z prvních politických vzpomínek, které mám, se váží ke slavnému plakátu Havel na Hrad, který před koncem roku 1989 visel dokonce i u nás v pražských Modřanech, tedy na tehdy pořád ještě čerstvě dostavěném sídlišti určeném primárně pro zaměstnance policie a jejich rodiny, protože přes hlavní cestu sídlila Vysoká škola SNB. Paradox propojení oné školy se zmíněným plakátem mi jako klukovi nedocházel, ale pamatuji si, jak silně na mě působil vizuál plakátu. Bylo to něco, co jsem do té doby neviděl, co mi ale postupně vrostlo do života jako jeho přirozená součást, protože havlovské plakáty visely na zdech kolem samoobsluhy měsíce, určitě do jarních parlamentních voleb, doplňované postupně samolepkami Občanského fóra a dalšími volebními plakáty. Byla to doba pozitivního étosu, na nějž si jistě nepamatuji jenom já, ale kdokoli ode mě starší.
Tu radostnou náladu i se slavným revolučním heslem jsem si připomněli znovu v únoru 1998, kdy česká hokejová reprezentace vyhrála turnaj století na zimních olympijských hrách v japonském Naganu. Využilo se tehdy podobnosti jmen brankáře týmu a prezidenta republiky a bez ohledu na návštěvu reprezentantů u něj doma se volalo: Hašek na Hrad!
Gólman olympijských vítězů byl málem nadčlověk, protože právě především díky jeho výkonům Češi tehdy vyhráli. Ostatně Kanaďané dodnes odevzdaně říkají, že Hašek si v Naganu ukradl celý turnaj pro sebe. My kluci jsme si pak na něj a jeho spoluhráče hráli před domem, kde jsme hokej mydlili na betoně s tenisáky. Vloni byl právě o tomto zážitku mojí generace natočen film Děti Nagana, jenž Dominika Haška vykreslil zcela přesně jako nezpochybnitelného hrdinu, k němuž vzhlížely statisíce dětí.
Pak si to Hašek v&nb