Nechtěli jsme riziko, tak máme dětinskost. Proč oslavujeme nezralost?

Největší německý výrobce dětské výživy Hipp dnes prodává svá bio pyré i „dospělým, kteří dbají na stravu“. Pro britského profesora kriminologie Keitha J. Haywarda je to emblém doby: jídlo bez rizika jako metafora kultury bez hranic a bez frustrace. V knize Infantilised tvrdí, že jsme setřeli rozdíl mezi dětstvím a dospělostí – a děti tím paradoxně nechali bez ochrany. V rozhovoru pro Echo mluví o politice, která se proměňuje v lifestylový aktivismus, o univerzitách, které se s infantilizací spolčily, i o tom, proč je dnes pro každého těžší být dospělým.

Nejprve mě překvapilo, že jako kriminolog píšete o infantilizaci. Když jsem si však procházela váš odborný profil, zjistila jsem, že se specializujete na kriminalitu mládeže. Na co se zaměřuje váš současný výzkum?

Vždy jsem se věnoval tomu, čemu se říká kulturní kriminologie. Vycházím z předpokladu, že různé země vykazují odlišné formy kriminality podle svého kulturního kontextu. Například v Británii se hodně pije, a proto tu máme i mnoho násilí spojeného s alkoholem. V Itálii je alkohol pevně zasazen do jiných sociálních zvyklostí, takže tam podobný problém neexistuje. Už z toho je patrné, že mě vždy zajímala individuální deviace a psychologie ve vztahu ke kulturním trendům. Takže i když se moje odborná práce a publicistika mohou na první pohled zdát vzdálené, spojuje je zájem o kulturu, manipulaci a mladé lidi.

Některým recenzentům se zdálo, že vůči mladým lidem nejste zrovna laskavý…

Dočetl jsem se, že jsem mrzutý stařík, „boomer“. Ale zaprvé jsem příslušníkem generace X, zadruhé jsem neustále v kontaktu s mladými, jejich společnost mě těší, a konečně netvrdím, že jsou špatní. Stejně jako všichni ostatní jsou formováni sociálními a kulturními silami, které jim neprospívají. I tady je patrná návaznost na mou odbornou práci, v níž se zabývám fenoménem „crimes of expression“, tedy „zločinů vyjádření“. To jsou činy, které pramení z frustrace, izolace a pocitu marnosti ve světě, jenž mladým lidem objektivně nabízí méně příležitostí než třeba mé generaci. Mou ambicí není mladé démonizovat, ale porozumět jim.

Co si myslíte o často opakované tezi, že mezi mladými roste zvlášť závažná trestná činnost?

Byl bych opatrný. Data ukazují spíš opak: mnoho mladých je dnes méně ochotných riskovat než předchozí generace – méně pijí, některé výzkumy naznačují pokles užívání drog, ale klesá i kriminalita. Zdá se, že videohry možná přispěly k jejímu snížení. Po masakru na Columbine (v roce 1999 v Jefferson County v Coloradu zastřelili dva náctiletí studenti dvanáct spolužáků a jednoho učitele a zranili dalších čtyřiadvacet lidí – pozn. red.) propukla morální panika kolem her, které údajně vyvolávají agresi. O dvacet let později se zdá, že videohry možná způsobily, že se mladí lidé méně potulují po ulicích a vyhledávají rvačky – svou agresi vybíjejí online. To samozřejmě neznamená, že by zmizelo násilí mladistvých. Objevují se nové formy, například útoky takzvaných incelů – odcizených mladých mužů, kteří nejsou schopni navázat vztahy a reagují agresí. Ale je to vzácné. Morální panika, která se rozhořela kolem fenoménu incelů, nás odvádí od jiných, daleko závažnějších problémů. Stačí se podívat na skandály kolem britských gangů, které systematicky lákají nezletilé dívky k sexu. Jde pravděpodobně o největší kriminální skandál v moderní historii země: odhady hovoří o desítkách, možná stovkách tisíc obětí po celé Británii, zhruba v 150 až 200 městech. A přesto jsme po léta byli svědky morální paniky naruby – lidé se báli o tom mluvit, aby nebyli označeni za rasisty. Vznikla tichá shoda, že je lepší nečelit realitě. Ale když jde o mladé bílé muže, panika propukne s nevídanou lehkostí.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.