„Vítězství Fica? Na Slovensku se uznávají chlapácké pravdy z 19. století“

Slovensko se na pár týdnů dostalo do centra dění a dokázalo v krátkém čase u západních spojenců vyvolat střídavě paniku, radost i zklamání. Mohlo to však pramenit i z pouhé nepozornosti. V určitém ohledu se země vlastně jen po krátkém výkyvu vrátila tam, kde je posledních třicet let. A řeší pořád ty samé otázky, říká slovenský sociolog Michal Vašečka. „Slovensko je stále silně rurální země. A ta rurální mentalita je autoritářská, v podstatě preferující tvrdé interakce: kdo křičí, má pravdu, slušnost znamená slabost, takové ty chlapácké pravdy z devatenáctého století,“ domnívá se.

V minulosti jste řekl, že na Slovensku existují dvě stejně velké skupiny, které se spolu nedokážou dohodnout. Ve volbách se velkolepě vrátil Robert Fico, ale stejně tak výrazně vyrostlo naprosto odlišné Progresivní Slovensko (PS). Je to to, co v těchto výsledcích vidíte?

Jednoznačně ano. Tohle vlastně nejsou v ničem zásadně překvapivé výsledky, Slovensko to zažívá od roku 1992. Rozštěpení, které není vůbec jen věcí politické polarizace, ale kulturně-civilizační roztříštěnosti. Ta je výsledkem toho, že slovenský národ, ať už to znamená cokoli, je stále „work in progress“. Není tu ustálená identita, stále zůstává silná ta klanová, regionální. Pokud si Češi myslí, že moravská zemská identita je něco silného, vůbec nevědí, co to dokáže udělat na Slovensku. Trochu to vypovídá o tradiční společnosti, přetrvávání klanovosti, což je vlastně přiznání, že Slovensko stále není úplně kulturně moderní zemí. Nemá elementární konsenzus v základních tématech: kdo jsou významné osobnosti dějin, jaké jsou významné události dějin. Ani u jednoduché otázky, na kterou není jednoduchá odpověď, ale v Česku o ní třeba lidé dokážou diskutovat – co je smysl našich dějin. To Češi řeší už 150 let. Může to zvenku vypadat směšně, ale já v tom vidím ohromnou poctivost, která se táhne už od Palackého. Proč jsme se nerozpustili v tom německém moři už v polovině 19. století? Češi si řekli Ne, chceme být Čechy a pojďme si vyjasnit proč.

Trochu to zní, že nejsou dvě velké skupiny, ale že jich je mnoho. Jak je tedy popsat?

Jedna část společnosti je tradičnější, klanovější, méně moderní, silně paternalistická, mluvím o lidech, kteří mají dobré vzpomínky na komunistický režim, dokonce mohou v dobrém vzpomínat i na fašistický režim, naopak mají špatné mínění o období první masarykovské republiky, což je velký rozdíl oproti Česku. Lidé spíš z rurálního prostředí, které se málo modernizovalo. Někdo může dokonce přinést nepříjemnou otázku, nakolik si prošli osvícenstvím. A to myslím naprosto vážně, protože to přicházelo vždy nejdřív do měst, slovenská města ale obývali Židé, Němci, Maďaři, do jisté míry Češi. Slováci vždy hráli menší roli. Je to tedy skupina, která si svobodu příliš neužívá, příliš za ni ani nebojovala, není pro ni tak důležitá, trpí velmi silně nedůvěrou ke svému okolí a je zakonspirovaná – protizápadní, protiamerická a proruská. Ne proto, že by tak nutně milovala Rusy, ale protože je za tím jistý typ autoritářství. Je to obecně skupina, v které je ve skutečnosti vysoká poptávka po autoritářském režimu a má ji systematicky 30 let. Druhá skupina se pak kritičtěji dívá na období komunistického režimu, mimořádně kriticky na fašistický režim, nemá obavy z globalizace, je spíš modernější, prozápadní, proatlantická, rozhodně protiruská. Připomíná moderní část české společnosti, ale na Slovensku není dominantní.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.