Na soud nepatří králíci z klobouku. Josef Baxa ve speciálu 30 rozhovorů

Nejvýraznější, nejpestřejší postava polistopadové justice usedla do čela nejmocnější instituce. Josef Baxa vždy zdůrazňuje, že člověk by měl být v rovnováze a souladu se svou rolí. V rozhovoru pro Týdeník Echo, který poskytl krátce poté, co křeslo předsedy obsadil, mluvil mimo jiné o prověřování kandidátů do Ústavního soudu či o tom, zda má sám ve svém životě něco, co by nechtěl, aby se objevilo v médiích.

Uvědomujete si, že jste pravděpodobně poslední člověk s komunistickou minulostí (Josef Baxa byl kandidátem KSČ – pozn. red.), který se dostal na Ústavní soud?

Je to možné. Ale doufám, že to nebude pro příštích deset let moje hlavní charakteristika.

Myslíte, že kdyby se náhodou případ Roberta Fremra odehrál před vaší nominací, nejspíš byste se už na Ústavní soud nedostal?

Je to možné. Senátoři by si po tom, co se odehrálo ve veřejné debatě, opravdu řekli: Člověka této generace už nechceme vidět ve veřejném životě. Notabene na Ústavním soudě.

Jakou lekci si společnost odnáší z případu Roberta Fremra?

Pro Roberta Fremra to byla jistě velmi nepříjemná situace. Kdyby věděl, že se jeho minulost takhle veřejně nasvítí, tak by se asi do nominace na ústavního soudce nepustil.

Opravdu? On se choval hodně suverénně, když se ty věci dostávaly na povrch.

Skutečně si myslím, že kdyby věděl, co ho čeká, tak by do toho nešel. Na druhé straně se ale právě na jeho případu ukázalo, jak ty předchozí nominace, kterých bylo za všech prezidentů několik desítek, nebyly dost důkladné. Ti lidé se nedostali zdaleka pod takový drobnohled jako Robert Fremr. O lidech, kteří postupně obsadili Ústavní soud, jsme toho moc nevěděli. Často se při prověřování nešlo za to, co se dá vygooglovat.

To platilo za všech tří předchozích prezidentů?

První Ústavní soud byli lidé, kteří měli takové životopisy, že byli ozdobou pro tehdy novou instituci. Od začátku jí to dalo legitimitu, jakou má Ústavní soud mít. Určitě je řada právníků, kteří přemýšlejí o tom, že by mohli být ústavními soudci. Že by to pro ně mohla být důležitá meta v jejich profesní dráze. Že by to bylo hezké v životopisu nebo na náhrobku. Méně už ale přemýšlejí o tom, jestli jsou schopni přinést té instituci to, co potřebuje nejen v profesní odbornosti, ale hlavně v osobní integritě, pevnosti, hodnotovém ukotvení. Nepřemýšlejí o tom, jak důležité je, že jsou tím typem člověka, kterému budou lidé věřit, pokud je nezklame. Roky se málo debatovalo o tom, jestli do Ústavního soudu nepůjdou lidé, kterým veřejnost a priori nevěří. A někdy jim ani nezačne věřit, i kdyby pro to dělali cokoli.

Je v tomhle Robert Fremr skutečně bod zlomu? Kdy už si prostě spousta lidí, kteří mají nějaké třinácté komnaty, na nominaci netroufne? Uvědomí si, že by je mohlo potkat něco podobného. Že se dostanou pod veřejný rentgen.

Debaty při nominacích ústavních soudců mají být bez limitu. Nic nemá být tabu. Společnost má o těch lidech právo vědět co nejvíc, protože být soudcem Ústavního soudu nejsou žádné lázně. Člověk je tam vystaven velkým tématům, velkým otázkám. Ta rozhodnutí samozřejmě nečiní sám. O to víc je ale potřeba, aby si uvědomoval svoji individuální odpovědnost a zároveň odpovědnost za celý soud. Za dopady jeho rozhodnutí nebo nerozhodnutí. Co znamená, když rozhodne pozdě. Ti lidé na to musejí být vybaveni a připraveni. Bez toho můžou mít sebelepší seznam publikací, řadu titulů a ocenění, ale marná sláva, to z vás dobrého ústavního soudce nedělá. V našem trochu zdevalvovaném prostředí všech těch titulů a cen to nemusí být tím rozhodujícím. Ti lidé, kteří by na Ústavní soud opravdu patřili, si to možná ani nepomyslí. Nikdo si jich možná ani nevšimne.

Celý text si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten naleznete v prodejnách tisku, nebo si jej můžete objednat zde.