Manévry v Arktidě. V severním oceánu už nepanuje dřívější mír

Severní ledový oceán se vesměs skládá z mezinárodních vod, takže teoreticky by zde mohla působit flotila libovolného státu. Prakticky mají značnou výhodu státy, které mají pobřeží přímo v Arktidě; plavba mezi ledovci vyžaduje dlouhodobou praxi a desítky let zkušeností. Tím pádem se celková sada zájemců o využívání Arktidy scvrkává na „velkou pětku“: Norsko, Dánsko (kvůli Grónsku), Kanadu, Spojené státy americké a Rusko. Šestý potenciální hráč, Island, je příliš malý na to, aby v této světové ledové lize mohl hrát stejnou roli jako ostatní. Bezvýznamný ale také není, protože islandské přístavy a infrastruktura mohou dobře posloužit lodím jiných států.

Tradice vojenského využití Arktidy sahá do druhé světové války. Náskok v něm měli Spojenci, vozící za pomoci dlouhých konvojů válečný materiál do Murmansku a dalších sovětských polárních přístavů. Užitečná byla Arktida i pro předpovídání počasí, protože některé jevy, ze kterých se dá odhadnout budoucí počasí v Evropě, tu nastávají o pár dní dřív. Proto se o vybudování utajovaných meteorologických stanic na arktických pobřežích snažili i Němci. Nejvzdálenější z nich stála na sovětských ostrovech Země Františka Josefa a nikdy nebyla Sověty odhalena. Po roce provozu musela být její posádka evakuována ponorkou, protože vojáci onemocněli po požití medvědího masa.

Po druhé světové válce se ani Arktidě nevyhnuly závody ve zbrojení mezi východním a západním blokem. Sověti používali arktické pustiny jako jadernou střelnici a na souostroví Nová Země odpálili v říjnu 1961 největší nukleární nálož všech dob, Cara Bombu. Vojenské základny začaly vyrůstat i ve zmrzlé tundře na severu amerického kontinentu. Jedna z nejvýznamnějších, Thule, stojí v severním Grónsku. I v zimě tu slouží zhruba pět set vojáků.

Za studené války byla Arktida silně střeženou oblastí, protože právě přes severní pól vedou nejkratší trasy pro raketový útok mezi supervelmocemi; čím kratší trasa, tím kratší doba letu, tím i kratší čas pro varování cílových měst, že se blíží jaderné bombardování. Po roce 1989 byla arktická infrastruktura z rozpočtových důvodů osekána a v provozu zůstaly jen větší základny. Na ruské straně byly škrty rozsáhlejší.

Období politického tání po pádu Sovětského svazu však definitivně skončilo roku 2014, po ruské anexi Krymu. Na dálném severu se opět začala konat velká vojenská cvičení. Američtí vojáci si v Norsku oprašují své schopnosti boje v arktických podmínkách, Rusko zase posiluje svoji severní flotilu a obnovuje dávno zavřené sovětské základny. Po ruské invazi na Ukrajinu se přestala scházet Arktická rada, hlavní politické těleso, které sloužilo ke koordinaci zájmů všech severských zemí. Od té doby se komunikuje podrážděnými depešemi – nebo i jinak.

Už v dubnu 2021 byl přerušen jeden z hlavních komunikačních kabelů ležících mezi norským souostrovím Špicberky a norskou pevninou. To ještě mohla být náhoda, kabely lze poškodit i neúmyslně. V lednu 2023 ale Norové přišli o další důležitý kabel; a to už úplně jako náhoda nevypadá, právě na Špicberkách totiž stojí jedna z největších satelitních komunikačních základen NATO, která udržuje kontakt s družicemi na polárních drahách.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.