„Myslím, že jsem Boha už docela pobavil.“ Zpověď hvězdy z potrhlé kapely Ženy

Řečeno slovy klasika Tonyho Ducháčka, jsou různý party, jsou různý spolky… Platí to dosud, ale na konci 80. let, zekdy ta písnička je, to platilo tuplem, nebo se to aspoň pamětníkům zdá. A mezi těmi partami měla zvláštní postavení skupina Ženy, která samozřejmě patřila do rockového poloundergroundu, ale zásadně se od něj lišila tím, že byla úplně jiná: trhlá, bláznivá, podivná, dadaistická, směšná. Vystupovala hlavně v legendárním pražském klubu Na Chmelnici, ale byla všude, kde se klubala na povrch tzv. nezávislá scéna. Její hvězdou byl „performer“ (tehdy se to slovo nepoužívalo) Martin Choura, známý též pod uměleckým jménem Záchod. Nepopiratelná hvězda své doby. O jeho osudech je náš rozhovor.

Potkali jsme se v Kutné Hoře v hostinci Dačický. To byl známý renesanční výtržník. Pokračuješ v jeho tradici?

Už jen symbolicky… Jsem z Kutné Hory, ale narodil jsem se v Praze. Ale to spíš náhodou. Máma tam byla na výletě v Ženských domovech.

Počkej, ty ses narodil v Ženských domovech na Smíchově?

Tam přímo ne, narodil jsem se v porodnici v Motole. Ale v Ženských domovech jsem asi prožil první týdny života.

Aha, tak proto se tvoje skupina jmenovala Ženy…

To přímo ne, ale je fakt, že jsme v Ženských domovech měli v roce 1991 křest desky, na MDŽ… Ale máma tam pobývala, protože nějak neměli s otcem kde bydlet. Pak dostali byt ve Voticích, ale otec svým zdatným alkoholismem to manželství brzo úspěšně rozvrátil, tak se máma se mnou vrátila do Kutné Hory, kde měla rodiče a kde si našla práci.

Takže jsi vyrůstal bez otce?

Otce jsem viděl asi dvakrát. Ale nahradil mi ho děda, majitel pohřebního ústavu.

Tedy místní honorace…

Jo, dalo by se to tak říct. Už za první republiky zruinoval místní komunál, pak ho znárodnili. Ale říkalo se, že funusy měly v Kutné Hoře velmi dobrou úroveň, sjížděli se na ně nebožtíci z širokého okolí.

Projevilo se to na tobě nějak?

Asi jo, všechno se otiskne… Děda byl takový obřadný, jako by pořád někoho nakládal na lafetu. Pořád chodil v důstojném postoji. Doma nesměly být žádné kytky, protože mu to připomínalo ten smrad z obřadní síně. A měl vybraný humor, třeba u oběda rád vyprávěl, jak někoho sbírali do rakve na trati tři kilometry. Nebo jak někdo už tekl… Dobře se u toho jedlo. Ale jinak to bylo podnětné prostředí, v něčem až takové nóbl.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.