Palestinský stát

ÚHEL POHLEDU: Ať si myslí o Palestincích, kdo chce, co chce, jednu věc jim nikdo upřít nemůže: Za těch necelých šedesát let, co se jako takoví definují, dokázali opravdu husarský kousek – tedy přesvědčit většinu světa o tom, že jejich požadavek vlastní státnosti je absolutní globální prioritou.

Kam na ně třeba Kurdové se svými nenaplněnými nároky. Je jich sice více než 40 milionů, mají za sebou staletí historie na jednom území, mají svůj vlastní jazyk (či spíše více jazyků). Ale zajímá to dnes někoho?

Tak bychom mohli jmenovat mnoho dalších, kteří mají legitimní aspirace na vlastní identitu a mají je zakotveny mnohem hlouběji v historii než Palestinci. Často jim pak ani nejde o plnou samostatnost, i nějaká forma autonomie by stačila. Ale nic, žádný nárok, šup na konec fronty a možná jednou – to až se vyřeší Palestinci – si na vás i někteří světoví lídři či instituce najdou trochu času.

Je zřejmé, že tento stav není jen čistě palestinská zásluha, že do hry vstoupilo mnoho dalších prvků – od ropy a plynu v arabském písku, přes studenou válku a radikalizaci islámu ke ztrátě tradiční klientely na straně tzv. progresivní levice atd. atd. Pro úplnost pak dodejme, že existuje i nepominutelná skupina těch, kterým jsou Palestinci upřímně jedno, ale hodí se jim k tomu, aby si jejich prostřednictvím vyřídili své antisemitské resentimenty.

Ať už je geneze jakákoli, podstatné je, že významná část – ne-li většina – lidí na planetě je svatosvatě přesvědčena, že bez palestinského státu nemůže svět nadále existovat, že jeho vznik je jediná možnost zabránit jakési nepředstavitelné globální katastrofě.

Není proto nijak překvapující, že s tím, jak izraelská operace v Gaze pokračuje a současně slábne povědomí toho, proč k ní došlo, přibývají a sílí hlasy, které volají po co nejrychlejším vzniku takového státu. Chtějí oživit klinicky mrtvý proces vyjednávání, na jehož konci budou, jak zní oficiální floskule, dva státy – izraelský a palestinský, které budou žít bok po boku v míru. To pak dá Palestincům kýženou státnost a Izraeli stejně tak kýženou bezpečnost.

Stejně nepřekvapující je i to, že o vedoucí roli v tomto bohulibém procesu se opět hlásí Evropská unie, která vedle nekonečného kvanta dobrých úmyslů má podle vlastního sebehodnocení i nejvíce zkušeností.

Zásadním faktorem tu je skutečnost, že Palestinské propagační mašinérii se již dávno podařilo vyhmátnout hluboko uložené evropské povědomí viny spojené s koloniální historií a začala ad nauseam opakovat frázi o „židovském koloniálním projektu“. Výsledkem je Unii prostupující pocit absolutní zodpovědnosti a z něho vyplývající povinnost situaci vyřešit.

Problém ovšem je, že to v posledku byly tyto nejlepší úmysly a tato bohatá zkušenost, co nás dovedly do současného absurdního absurdního stavu, kdy jednu formu palestinské kvazi-státnosti drží nad vodou Izraelská podpora, zatímco ta druhá vtáhla Izrael a potažmo celý region do krvavého válečného konfliktu.

Zde bude asi nutné krátké vysvětlení: je málo známou skutečností, že to jsou právě občasné izraelské „nájezdy“ na „území A“ (oblasti Západního břehu, které jsou pod plnou kontrolou Palestinské národní správy), které „drží na uzdě“ nejradikálnější elementy, které tam operují.

Po každé takové akci palestinské vedení v Ramalláhu mohutně protestuje a stěžuje si u všech mezinárodních institucí ochotných naslouchat. Realita je však taková, že jen díky tomu mohou nadále fungovat. Ostatně s jistým zjednodušením může jako důkaz posloužit nedávná historie Gazy.

Když se z ní Izrael v roce 2005 definitivně stáhl a přestal tak tamější radikály kontrolovat, bylo v podstatě jen otázkou času, kdy Hamás posílí natolik, aby převzal moc a bez skrupulí vyhnal z pásma všechny struktury ovládané Fatáhem. Spolu s ideologickými souputníky pak začal budovat svou verzi islámského státu. Kam nás toto dovedlo, je současná historie.

V tomto bodě někdy přichází relativně logická námitka: proč se Izrael plně nestáhne z co největší části „palestinských území“ a nenechá je řešit své problémy po svém? Alespoň svět nebude moci Izrael obviňovat. Umí si však někdo představit, co by se v současnosti dělo, kdyby Izrael a Egypt neuplatňovaly od roku 2007 blokádu pásma, jakkoli děravou. Jaký druh zbraní a raket by měl Hamás k dispozici, jak hluboko v zemi by byl zakopán atd.

Ještě hrůznější je představa, že by se „Hamásstán“ rozšířil i na většinu Západního břehu, až k jordánské hranici, kterou by hašemitské království při vší úctě k jeho armádě kontrolovat nedokázalo. Vznikla tak podivná situace, kdy je cílem nezávislá státnost, jež je svým přežitím závislá na tom, na kom se snaží být nezávislá.

Je tak zřejmé, že prvním nutným předpokladem pro jakékoli praktické řešení je existence dostatečné (ozbrojené) síly, jež by dokázala udržet u moci palestinskou vládu, která by usilovala o budování funkčního státu. Současně by tato síla nesměla představovat bezpečnostní hrozbu pro Izrael.

Zdá-li se vytvoření uvedené síly problémem takřka neřešitelným, bledne před úkolem sestavit věrohodnou palestinskou vládu, která by nastoupila cestu ke skutečnému funkčnímu státu pro své občany. Která by je přesvědčila o tom, že takový projekt má dostat šanci a že mír s izraelským sousedem je historická volba a strategický cíl jejího úsilí.

Dosavadní zkušenosti v tomto směru mnoho optimismu nedávají. Je pravda, že Izrael nebyl vždy nápomocen, často spíše naopak, ale vzájemná dynamika je samostatný problém mimo záběr tohoto textu. V současnosti převládá v Izraeli pocit, že idea palestinského státu je již jen a jen zástěrkou pro snahu jej zlikvidovat. Lze se však domnívat, že pokud by se vytváření palestinských (kvazi)státních struktur alespoň trochu pozitivně vyvíjelo, bude i Izrael v budoucnu vstřícnější a kooperativnější. Nezapomeňme, že Izrael je funkční demokracie a vlády i názory se střídají.

Vraťme se však ke zkušenostem s dosavadními takřka třemi desítkami let budování palestinského státu. Podivný útvar v Gaze, myslím, můžeme pominout a věnovat se jen Palestinské národní správě, která působí na části Západního břehu Jordánu a jejíž vedoucí složkou je hnutí Fatáh, od roku 2005 v čele s presidentem Mahmudem Abbásem.

Není to právě utěšený pohled a problémů, se kterými se autonomie vypořádávala či spíše nevypořádala je mnoho. Mediálně nejvděčnější bývá všeprostupující korupce. Ta se ostatně často uvádí jako hlavní příčina toho, že z posledních všeobecných voleb v roce 2006 vyšel Hamás coby nejsilnější. Občas proskakující informace o miliardách na kontech některých jeho vůdců ovšem naznačují, že v tomto směru již dokáže Hamás držet s Fatáhem krok.

Korupčně „odkloněné“ fondy očividně chybí pro to, čemu se říká mírová dividenda – tedy pro takové zlepšování životní úrovně Palestinců, které by je přesvědčilo, že mír s Izraelem se vyplácí. Korupce však i přes svou šíři není tím hlavním určujícím problémem budování palestinského státu. Tím je skutečnost, že nejvyšší palestinská reprezentace se stále ještě nerozhodla přijmout mír s Izraelem za svůj strategický cíl.

Při zevrubnějším sledování palestinské politiky se neleze ubránit pocitu, že proklamované úsilí o vytvoření státu vedle Izraele a v míru s ním slouží pouze jako propagandistická kampaň směrem k světu, především „západu“, který poskytuje potřebné fondy. V reálu však je stát/autonomie především nástrojem pro pravý dlouhodobý cíl, a tím je vysněná likvidace Izraele.

O této skutečnosti svědčí mnoho okolností – od přímočarých prohlášení pro arabská média, přes neochotu zavázat se v jakékoli dohodě k definitivním ukončení konfliktu, po omílání požadavku nastěhování palestinských uprchlíků, ale především jejich početných potomků, do Izraele.

Je to již přes třicet let, co Jásir Arafat podepsal na zahradě Bílého domu Dohody z Osla – tedy hodně času k tomu, aby vyrostla více než jedna palestinská generace, pro kterou by mír byl cílem či přinejmenším možnou budoucností. Místo toho Izrael co chvíli předkládá na mezinárodních fórech konkrétní důkazy nenávistné protiizraelské či přímo antisemitské propagandy v palestinských učebnicích – nejen těch v Gaze, ale i na Západním břehu. Je navíc dosti pravděpodobné, že ta škola, v níž se tato nenávist učí, nese jméno nějakého „statečného“ teroristy či teroristky. Velmi často to pak bývá nějaký „hrdina“ z teroristické války, kterou zahájil Jásir Arafat sedm let poté, co podepsal dohodu s Izraelem.

Na síti koluje nespočet fotografií a filmů z letních táborů, kde se palestinské děti – mnohdy i předškolní – učí zabíjet Izraelce či obecněji Židy. Ty malé jen s maketami, ty starší se skutečnými kalašnikovy. Pokud by toto vymývání mozků nestačilo, dodá mírumilovná administrativa další podnět: v situaci, kdy na palestinských územích mladí muži těžko shánějí pracovní uplatnění, má potenciální útočník jistotu, že provede-li teroristický útok, bude o jeho rodinu finančně postaráno.

Tento smutný a zdaleka neúplný výčet zakončeme neúnavným úsilím palestinských představitelů Izrael napadat na všech mezinárodních fórech, která jim k tomu poskytnou prostor. Spektrum útoků je široké od „pouhé“ dehonestace po přímočarou delegitimizaci. Občas to působí dojmem, že Fatáh nechce nabízet mírovou alternativu k běsnění Hamásu, ale snaží se Hamás „přehamásovat“.

Bohužel na tomto neutěšeném stavu má svůj podíl i Evropská unie. Jak řečeno nechala se palestinskou propagandou vehnat do pocitu zodpovědnosti a viny za palestinskou situaci. To pak spolu s dalšími faktory jako třeba radikalizující se islámské menšiny vedlo k tomu, že systematicky přehlížela či bagatelizovala mnohé problémy – korupci, financování nenávisti v učebnicích, oslava terorismu, soustavnou delegitimizaci Izraele atd.

Pars pro toto můžeme uvést třeba každoroční trapné handrkování o tzv. balíček palestinských rezolucí v rámci Valného shromáždění OSN, kdy se EU S palestinskou delegací dohaduje o to, zda v té či oné v rezoluci smí být explicitně uvedeno, že Jeruzalém má i židovskou (křesťanskou) historii a ne výlučně islámskou. Ano, trochu přeháním, ale opravdu jen trochu.

Důsledkem toho, je stav, že Evropská unie je sice největší donor v regionu, ale její reálný politický dopad tomu ani zdaleka neodpovídá. Izraelci počítají s tím, že na politické úrovni bude EU prakticky vždy proti nim, a Palestinci naopak spoléhají na to, že je vždy podrží. Obě strany si tak vyposlechnou, co jim Unie říká a pak se zařídí podle svého. EU se tak dostala do stavu, který se v angličtině hezky rýmuje: a payer but not a player (plátce, ale ne hráč).

Unijní diskurs o izraelsko-palestinském konfliktu se v posledních dvou desetiletích do jisté míry proměňuje díky některým novým členským zemím, které nesdílejí stejnou poválečnou historii jako starší členové. Současně nemají signifikantní blízkovýchodní menšiny a bez koloniální historie na ně nezabírá palestinský narativ o neokolonialismu.

Svou roli sehrál i říjnový teroristický útok Hamásu, který nemohli ani nejvěrnější přátelé Palestinců jen tak přejít mlčením. I když vypadá, že mnohým z nich již otrnulo a radostně se vracejí ke své přirozené protiizraelské pozici. Tuto skupinu – občas přezdívanou „osa dobra“ – vede už řadu let spolehlivě Irsko. Kdyby snad chtěl o jejich prvenství někdo pochybovat, irské basketbalistky jen před několika dny při zápase s Izraelem v Rize potvrdily pevnost postoje. Nutno dodat, že příslušnost k „ose“ se někdy mění v závislosti na tom, kdo v dané zemi právě vládne.

Tato situace staví do jiného světla politiku České republiky vůči Izraeli propíranou v posledních dnech několika peticemi pro či proti. Se všemi problémy, které Izrael má, a že jich je hodně, je to rozvinutá země s pevnými demokratickými strukturami, hlásící se vesměs ke stejným hodnotám a principům jako Evropská unie.

(Ostatně každý si může zkusit malé mentální cvičení a představit si, co by dělala EU, případně její členské státy, kdyby byly vystaveny takovým tlakům a měly takové sousedy jako Izrael. Žádná sláva, řekl bych.)

V každém případě je zřejmé, že v současném světě je Izrael nejpřirozenějším spojencem Evropy a Evropské unie v regionu. Pokud tedy ČR pomáhá posouvat unijní politiku tímto směrem, nijak se tím neprotiví přirozenému řádu, ale naopak k němu směřuje. Nejen to, Pokud se naše postoje promítnou i do interakce s Palestinci, dáváme EU naději, že se podaří odstranit výše popsaný paradox, kdy EU na Blízkém východě jen platí, ale nehraje roli, kterou by si zasloužila.

Autor je diplomat, signatář Charty 77 a bývalý velvyslanec České republiky v Izraeli v letech 1999 až 2004.