Struny, tóny a příběhy. Jiří Maršálek hraje na nástroj, který většina lidí nezná
CO DĚLÁM, KDYŽ NEDĚLÁM
V literárním světě patří Jiří Maršálek k mladé generaci nadějných autorů. Ve svých románech se zabývá filozofickou a psychologickou prózou – debutoval knihou Večerní sláva Wiederhausera (2019), následovala Lenost (2022, Host) a letos v únoru vydal u Odeonu román Zvěsti ze světa po žití. Když zrovna nesedí nad rukopisem, usedá k nástroji, který většina lidí nezná – a těch málo, co ano, spíš jen z obrázků skandinávských muzikantů: k nyckelharpě.
Tento švédský smyčcový nástroj ho zaujal na první pohled i poslech. „Říkal jsem si, že mi bude vyhovovat hned v několika směrech – zvukově, herně, rozsahem a vlastně i tím, že je nepříliš známý a svým způsobem exotický,“ popisuje. Přestože se běžně pojí se severskou lidovou hudbou, Maršálek s ní míří jinam: „Chtěl jsem se soustředit hlavně na klasickou a neoklasickou hudbu. Zvuk a expresivita nyckelharpy jsou pro to ideální.“ Učí se převážně sám, kombinuje principy hry na violu a violoncello a vytváří si vlastní přístup.
Na nyckelharpu hraje v Česku jen pár jedinců. „Pokud vím, asi tři lidé. S žádným nejsem v kontaktu, ale v Praze žije výrobce Jan Klíma, který staví skvělé nástroje. Třeba se díky němu nyckelharpa časem dostane k více hudebníkům,“ věří Maršálek.
Celý text si můžete přečíst v měsíčníku Hrot, který je aktuálně na stáncích. Objednat si jej můžete také na e-shopu.