Podněcujte svou vášnivost. Proč náš vnitřní život uvadá?

Klesá inteligence, chřadnou vášně. Luigi Zoja, jeden z nejvýznamnějších psychoanalytiků, si všímá, že západ čelí nejen ekonomické stagnaci. I naše nitro je jedna velká recese. Zatímco po značnou část dvacátého století rostla inteligence, od devadesátých let nejprve stagnuje a následně padá. Sexuologové si navíc všímají, že napříč společností uvadá zájem o sexualitu. Kniha Paranoia / Šílenství, které píše dějiny, již Luigi Zoja přijel představit do Prahy, nabízí možnosti, jak uvažovat o ztrátovém podniku jménem západní civilizace.

Jste autorem oceňované knihy o tom, kterak naše kultura strádá, protože vymizeli otcové, respektive vy říkáte možná něco zajímavějšího. Otcové mizeli vždy. Vždyť i Ježíš měl s tátou potíže. Ale vy tvrdíte: Problém je, že my už ty naše táty ani nehledáme. V jedné pronikavé pasáži píšete, že dříve bylo pro dítě trestem, když ho otec poslal od stolu, dnes je otec rád, když se dítě dostaví. Proč jsme ztratili smysl pro otcovskou autoritu? A je to něco, čeho bychom měli litovat?

Začnu zeširoka. Mužská identita je méně jistá než ženská. Pokud se kultura a společnost mění, v potížích se ocitají převážně muži. Je známo, že páchají sebevraždy častěji než ženy. Co do své niterné dimenze tíhne maskulinita ke krátkodobosti, instinktu, dobývání. Teprve civilizace přetváří muže v otce. Vtiskává mu záměr starat se, stálost, schopnost zůstat. Ženu uzemní již dlouhé těhotenství. Již během něho se vytváří vazba na dítě, následuje kojení. Žena žije v jiném časovém horizontu. Nutně nevyžaduje kulturu, byť ji kultura může podepřít, zvlášť tehdy, když jí vychová muže, který je oporou ženě i dětem. Tento kulturní proces byl v moderně, která se spolčila s rychlostí, narušen. Muži přišli o své kulturní zázemí, které je proměňovalo v otce, a jako by se navrátili do přirozeného stavu. Když jste zmínila tu scénu s jídelním stolem, kolikrát si říkám: Možná dítě ani nechápe, že je vyzváno, nechť usedne ke společnému jídlu. V muži nevidí otce. Kultura bohužel nabízí mužům jen málo strategií, jak hledat své děti… Čímž chci říct, nepočítejme jen ztráty na straně dětí. Kolik asi tratí otcové, kteří přišli o své děti?

Tento pád do přirozeného, předkulturního stavu ilustrujete na dnes tolik oblíbených snímcích: muž se fotografuje s novorozencem, kterého tiskne ke své nahé hrudi. Všímáte si, že to je unikum a novinka. Otcové se vždy fotografovali oblečeni, zahaleni kulturou. Jako příklad uvádíte fotografii Otec a dítě od Jana Saudka. Ale co ženy? Ty snad nejsou nejisté?

Účet za modernu je vysoký pro všechny. Pokud jde o ženy, můžeme to ilustrovat na jejich tělech. V předmoderní společnosti měla žena asi sto menstruačních cyklů za život. Od sexuální revoluce počet dětí na jednu ženu výrazně klesl. Méně těhotenství a kojení znamená, že moderní žena prochází asi čtyřmi sty padesáti cykly. To jde ruku v ruce i s vyšší emoční nestabilitou. Mezi svými pacientkami sleduji častější poporodní deprese. Souvisí to i s vyšším věkem, v němž mají ženy děti. Gynekologové sice umějí stimulovat ženské tělo k plodnosti i v pozdním věku, ale po porodu už ženám nevěnují dostatečnou péči. Četnost depresí je znepokojující.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.