O patologii naší mysli. Nebezpečný konzervatismus, nevábný liberalismus

Vychyluje se Evropa doprava? Dokonce se stává konzervativní? Takto laděné otázky lze zaznamenat stále častěji. Dosud směřovala starost především do Polska či Maďarska, po evropských volbách ovládla mnohé veřejné debaty i jinde. Má jednu chybu: podsouvá, že být pravicový nebo konzervativní je společensky nebezpečné, případně charakterové selhání.

Problém, kterému čelíme spíš než nástupu nebezpečných ideologií, je zvláštní patologie naší mysli: jednotlivé světonázory, ať liberalismus, konzervativismus, nebo socialismus, identifikujeme s jejich krajnostmi. Kdyby člověk soudil jen podle médií, asi by seznal, že už se může bavit jen se svými. Všude jinde řádí extremisté. Snaha navzájem se pozavírat do ideologických klecí je větším ohrožením než to, že nespokojenost s evropskými elitami zrovna vyjádřilo o něco víc lidí než dřív.

Obsah daných pojmů se utváří v závislosti na prostředí, často v rozporu s politologickými definicemi. Což je v pořádku. Pojmy nejsou muzejní artefakty a mají svůj život. Moderní liberál bývá v USA spojován s levicí, zvlášť s tématy sociální spravedlnosti, zatímco v Evropě to byl donedávna pravičák, který zdůrazňoval svobodu týkající se nakládání se sebou, s tělem i majetkem. Stále častěji se však i u nás liberalismus spojuje s levicí a konzervativismus s pravicí. Jenže jestliže pravici zároveň ztotožníme se štíhlým státem a s důrazem na osobní svobodu, vzniká pojmový zmetek. Konzervativec totiž zdůrazňuje spíš sociální než individuální rozměr svobody. Dokonce lze tvrdit, že pojmově čistší je v tom případě ta levice, která si hledí svých konzervativních kořenů, tedy předpokladu, že člověk nikdy nevlastní sám sebe a sám ze sebe není svobodný.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.