Z Prahy se stal skanzen, nové výškové budovy v ní nevznikají. Stavme více do výšky, zlevní to bydlení
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
VOLBY V NĚMECKU
Německý ministr obrany Boris Pistorius dnes oznámil, že se nehodlá ucházet o funkci volebního lídra sociální demokracie (SPD). Na videu zveřejněném na sociálníc ...
Z České republiky, a Prahy zvláště, se stává jakýsi skanzen. V první padesátce žebříčku nejvyšších budov zemí Visegrádské čtyřky má Česko jen dvě zastoupení. A to brněnskou AZ Tower na 39. místě a pražskou City Tower na 42. místě. Žebříčku dominují Poláci s bezmála čtyřiceti zastoupeními; výrazně vyšší budovu, než jsou ty české nejvyšší, ovšem mají také Slováci a Maďaři (viz žebříček níže).
V případě Polska, kde je nejvyšší koncentrace výškových budov ve Varšavě, nelze vysoký počet vysokých budov vysvětlovat jen válečným zničením jejich metropole. Vždyť takřka dvacet polských budov z žebříčku, tedy prakticky celá polovina, bylo dokončeno v posledních zhruba deseti letech.
Žebříček je tak hlavně smutným dokladem stále propastnějšího tuzemského zaostávání v moderní výstavbě. Přitom třeba Praha, ale částečně také Brno, vykazují na poměry Visegrádské čtyřky nejvyšší ceny nemovitostí a také nájmů.
Podle loňských údajů společnosti Ekospol se za nájem jednopokojového bytu v centru Prahy platí v přepočtu o zhruba pět tisíc korun měsíčně více než za nájem srovnatelného bytu v centru Varšavy či Bratislavy. A o zhruba deset tisíc korun měsíčně více než v Budapešti. V Brně se za nájem platí o několik stovek měsíčně více než v Bratislavě nebo než ve Varšavě a o zhruba pět tisíc korun měsíčně více než v Budapešti.
Přitom vyšší podíl moderní výškové výstavby by vytvořil tlak na pokles cen nemovitostí, a tedy i nájmů, nebo alespoň na jejich pomalejší růst. V Praze by výškové budovy mohly vznikat například na Pankráci nebo v dalších částech Prahy 4, aniž by tedy bylo dotčeno historické jádro města.
Vzhledem k dramatickému nedostatku bytů v Praze a enormnímu zájmu o bydlení v ní neexistuje dlouhodobě vlastně jiná možnost než stavět více do výšky. Rozsah metropole neustále rozšiřovat nelze, navíc se tak zvyšují nároky na dopravní obsluhu a životní prostředí se ničí i zastavováním polí či dosud nezastavěných ploch. Stavět více do výšky tedy znamená učinit bydlení dostupnějším a zároveň chránit životní prostředí.
Přesto současná česká legislativa jde opačným směrem. Česko má, jak známo, jedny z nejdelších povolovacích řízení v oblasti výstavby na světě. Vlivné lobbistické organizace a zkostnatělé regulace pak brání tomu, aby se v Praze stavělo více do výšky. Praze nedávno hrozilo vyškrtnutí z prestižního seznamu světových památek, když se organizace Centrum světového dědictví (WHC) a Mezinárodní rada pro památky a sídla (ICOMOS) ozvaly českému ministerstvu kultury, aby prověřily, zda nové výškové stavby na Pankráci, jako je V Tower, nepoškozují panorama metropole. Výbor světového dědictví UNESCO už posledních patnáct let tlačí Prahu, aby nenechávala stavět budovy vyšší než 70 metrů.
Příliš striktní limitace výškové výstavby doložitelně vede k již zmíněném rozrůstání města do okolní krajiny, tedy k fenoménu známému jako „urban sprawl“. Omezování výškové výstavby navíc zvyšuje emise škodlivin do ovzduší z důvodu dojíždění za prací. V neposlední řadě způsobuje zdražování bydlení zejména v centrech a širších centrech měst, protože limituje možnost rozšíření jeho nabídky. Dochází tak také k vybydlování center, kde nedostatečná a neflexibilní nabídka otevírá prostor spekulaci a nakupování bytů pro investiční účely. Ke všem těmto závěrům dospívá Rainald Borck ve studii zveřejněné v odborném žurnálu Regional Science and Urban Economics v roce 2016.
Edward Glaeser z Harvardovy univerzity, přední světový expert na takzvanou ekonomii měst („urban economics“), konstatuje, že výškové budovy činí bydlení ve městech dostupnějším a architektonicky zajímavějším. „Vysoké budovy jsou zelenější než nižší zástavba a lépe rozvíjejí sociální kapitál a kreativitu. Avšak někteří územní plánovači a ochranáři starých pořádků zjevně sdílejí pomýlenou obavu z výškových staveb, které vede ke škodlivé limitaci výšky výstavby,“ říká Glaeser.
Nemožnost rozsáhlejší výškové výstavby staveb 100 metrů a vyšších zneatraktivňuje rozvoj města typu Prahy i v očích developerů. Pokud by na daném pozemku mohlo stavět více do výšky, umocní se výnosnost takové výstavby, což pak povede k tomu, že budou více investovat například do estetiky vznikajících staveb. Architektonickým skvostem může být i stavba výrazně přesahující 100 metrů, jak ilustrují četné příklady za světa a ostatně i zmiňovaný Glaeser.
Pozoruhodný je v této souvislosti postoj takzvaných progresivistů nebo nové levice. Tito lidé výškovou výstavbu nápadně intenzivně odmítají. Přestože, jak demonstruje Glaeser, má pozitivní dopady na životní prostředí, sociální soudržnost a tvořivost. Tedy přesně ty aspekty, jež progresivní levice jindy vzývá jako kýžené, žádoucí a cílové. Jenže v tomto případě se jí to „nehodí do krámu“. Progresivní levici totiž primárně nejde o ony zmíněné aspekty. Nejde ji primárně o zdravější životní prostředí, nejde jí o sociální soudržnost ani tvořivost. Progresivisté primárně touží spoutat člověka a jeho spontaneitu, tedy i volný trh jako takový, který je zcela zásadním výrazem lidské svobody a spontánnosti. Chtějí nastolit, aniž si to třeba vždy uvědomují, nějakou novou formu totality, v níž budou určovat, co se smí, a co je nepřípustné. Jestliže k lepšímu životnímu prostředí, sociální soudržnosti nebo kreativitě má dospět volný trh – totiž deregulace výškové výstavby a rozvázání rukou developerům –, náhle jindy jimi samými tolik vzývané hodnoty nejsou chtěné. Nejsou chtěné, protože k nim vede rozvolnění trhu a lidské společnosti, nikoli potlačování trhu a spoutávání společnosti a lidství.
Pokud ale má být Praha svého druhu skanzenem, kde se nestaví do výšky, kde se vůbec nestaví zdaleka tolik, kolik by mělo, budiž. Pak ale obyvatelé Prahy musí být připraveni za tento „luxus“ si připlatit. Třeba v podobě ještě propastněji vyšších nájmů, než jaké vykazují ostatní metropole zemí Visegrádské čtyřky.
Nejvyšší budovy zemí Visegrádské čtyřky (technické objekty typu vysílačů nejsou zahrnuty).