Nová móda: firemní dluhopisy. Kdo hledá riziko, skvělé

Od počátku roku se ekonomická nálada v Evropě skoro až „zázračně“ zlepšuje. Ukazuje to řada čísel. Například tento týden byl zveřejněn takzvaný index Ifo – totiž index podnikatelského klimatu v Německu a současně nejsledovanější z takzvaných „měkkých“ evropských ekonomických indikátorů, které nějakým způsobem měří náladu v ekonomice. Index Ifo přitom v lednu roste na 90,2 bodu z prosincových 88,6 bodu. Oslovované firmy hodnotí líp svou stávající hospodářskou situaci, stejně jako lépe vidí i výhled do budoucnosti.

A lepší se nejen rozpoložení firem, ale také nálada spotřebitelů, kterou měří zase (o něco méně slavný) index GfK. A tak bychom mohli s výčtem opatrně optimističtějších indikátorů pokračovat. Když vezmeme v úvahu, že Německo je naším největším obchodním partnerem, co je dobré pro Německo, je dobré i pro nás. A tak tedy naděje v růžovější zítřky sílí i u nás. A to zase jako vedlejší efekt vyvolává důvěru investorů v hospodaření podniků a… v korporátní dluhopisy.

No ano, korporátní dluhopisy jsou velkou módou posledních dnů. Za první tři týdny letošního roku se mne na investice do korporátních dluhopisů ptalo možná stejné množství drobných investorů jako za celý loňský rok. Z toho je vidět dostatečně jasně, jak se zájem zvedl. A pozor, platí to nejen o zájmu z řad českých investorů, tato vlna se valí doslova globální ekonomikou.

V pozadí stojí velmi zřejmé důvody: především reálné výnosové míry ve světě, tedy nominální výnosy minus inflace, jsou extrémně nízké. Případně záporné. Aby ne, když spotřebitelská inflace například v ČR loni činila v průměru za rok zhruba 15 %, zatímco signální úroková sazba České národní banky dosáhla 7 %, což znamená ztrátu či „záporný výnos“ ve výši 8 %. Navíc dlouho spekulanti čekali, že už akcie dosáhnou dna, aby do nich opět mohli začít investovat. Nyní ale začínají chápat, že dno tu ještě není, takže na brzké investice do akcií začínají rezignovat (míněno globálně, teď do toho nepočítejme anomálie typu dividendové akcie ČEZ).

Z tohoto titulu řada drobných investorů začala hledat spásu v korporátních dluhopisech. Problémem ale je, že většinou nedokážou docenit míru rizika s tím spojeného.

Zaprvé hlavní světové ekonomiky sklouzávají do recese, tedy do poklesu, takže hypoteticky by ve ztrátě v průměru měly být i největší společnosti v těchto ekonomikách. Investice do jejich korporátních dluhopisů je tak (opět v průměru) investicí do ztrátové firmy. Zadruhé nabídka korporátních dluhopisů „záhadně“ začala růst právě v této době – proč asi?

Protože zejména v Evropě firmy nedosáhnou na bankovní úvěry. Jednak jsou pro ně bankovní úvěry drahé, jednak je ani nedostanou, protože neprojdou risk managementem bank. Pokud tedy firma nedostane od banky úvěr, protože si takovou půjčku banka vyhodnotí jako příliš rizikovou, firma začne nabízet korporátní dluhopisy. Přitom výnos do splatnosti těchto korporátních dluhopisů většinou nepřekoná domácí inflaci. Správné vnímání tedy je, že u značné části korporátních dluhopisů se jedná o investici do tak vysokého rizika, že ani banka jej nebyla ochotná podstoupit, ale současně pokud firma nezkrachuje a dluhopis skutečně splatí, výnos z koupě takového dluhopisu nejspíš nepřekoná inflaci, tedy bude ztrátový.

Tím samozřejmě neříkám, že principiálně je každý korporátní dluhopis špatný; tím jen říkám, že je třeba investici zasazovat do kontextu a chápat míru její rizikovosti. Kdo hledá riziko – skvělé. Kdo hledá zázračnou „tutovku“ a jistotu výnosu – velký pozor.