Nemůžeme všechno házet jenom na Rusy, to je výmluva. Za mnohé si můžeme sami a oni na tom parazitují
PODCAST
V Česku probíhají volby do Poslanecké sněmovny, které jsou prezentovány jako osudové, rozhodující. Není to ale sebeklam? Zajímají třeba už jenom naše oblíbené sousedy z Polska? „Moc ne. Ale to je rozdíl mezi Čechy a Poláky: zatímco Poláky na Češích zajímá široce pojatá kultura, kdežto politika nikoli, Češi v Polsku sledují spíše politiku než kulturu,“ říká politolog Maciej Ruczaj. Těmito, ale i dalšími svými slovy, v nichž popisuje aktuální dění v Polsku, překvapuje v nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované! oba své hostitele – bratry Jakuba a Lukáše Novosadovy.
„Bohužel Česko je v posledních letech stranou zájmu polské politiky, a tím pádem i polských médií,“ pokračuje Ruczaj. To je dáno pohybem zahraniční polské politiky, která se nyní soustřeďuje na vztahy s baltsko-skandinávskou skupinou zemí. Proto se ostatně nový polský prezident Karol Nawrocki setkal za úvodní dva měsíce svého mandátu se zástupci baltských států už třikrát – dokonce s nimi konzultoval i svou cestu do USA za Donaldem Trumpem. „Severovýchodní linka je v tuto chvíli opravdu asi hlavní linkou polské regionální politiky, protože je vnímána jako region, kde je to reálně nejnapjatější, ale taky jako region, s kterým lze pracovat. Zatímco visegradská skupina je v hybernaci, bohužel.“
Zároveň odklon od střední Evropy je dán také tím, že Polsko není s to navázat kloudné vztahy s Německem. Německo totiž je přesvědčeno, že má dost času se vyzbrojit a připravit na konflikt, zatímco Polsko si to nemyslí. „Polsko svou zahraničně-bezpečností politiku stavělo více než na NATO na bilaterálním vztahu s USA,“ vysvětluje Ruczaj a dodává, že polská strana nevnímá USA jako říši dobra, ale pragmaticky jako jediného partnera, který je schopen garantovat bezpečnost a zároveň je natolik vzdálený, že nebude vystavovat Polsko svým vlastním mocenským potřebám. Obzvlášť když je Amerika v situaci hledání sebe sama a své nové zahraniční doktríny. „Kvůli tomu všemu si Polsko chce pojistit partnerství s Amerikou. Proto byla první zahraniční cesta Nawrockého do Spojených států – a měla jediný cíl: přimět amerického prezidenta veřejně říct, že američtí vojáci z Polska neodejdou.“
V dalších částech epizody se hovoří třeba o polsko-ukrajinských vztazích a o polské kampani a polském tlaku exhumovat mrtvé po masakru u Volyně a řádně je pohřbít. „Není takový požadavek teď, v průběhu války, nemravný? Nemělo by se počkat až po ní?“ ptá se Lukáš. „Problém je, že ukrajinská strana, i když deklaruje, že není problém toto vyřešit, pro to reálně třicet let nic nedělá. Až teď se zdá, že Ukrajinci začínají chápat, jak moc je to pro Poláky důležité. Což je dobře, protože empatii vůči sobě musí projevovat obě strany,“ kontruje Maciej. A dodává, že je důležité být k sobě vstřícní už proto, že oba státy mají velký společný zájem, a proto spolu musejí vycházet. I když třeba na postoji k banderovské Ukrajinské povstalecké armádě se patrně nebudou moci shodnout nikdy.
Jaké jsou vztahy ukrajinské vlády s novým polským vedením? Nenavykli jsme si příliš veškerou vinu za své problémy automaticky házet na Rusy? Nevymlouváme se na ně, aniž přemýšlíme, jak ti toho budou využívat? Ostatně přichází ruská propaganda s novými podněty, anebo jenom dovedně parazituje na našich vlastních slabostech? Aneb konečně podcast, který klade správné otázky.
