Pokud se zhroutí současné příměří s libanonským militantním hnutím Hizballáh, Izrael se vrátí do války a jeho armáda při ještě razantnějších úderech už nebude ...
Smrt herce Karla Heřmánka, který odešel ze světa vlastní rukou, obnovila diskusi o povolení eutanazie v Česku. Heřmánek se údajně ke svému činu rozhodl kvůli utrpení, které mu působila dlouhodobá nemoc. Její zavedení sice není na vládním programu, ale vyslovil se pro ni například prezident Petr Pavel. Zároveň se můžeme spolehnout na různé kopírovače Západu, kteří již nyní upozorňují, že v určitých zemích, například v Nizozemsku, Kanadě, nebo Belgii, se jedná o běžnou a civilizovanou praxi. Mít eutanazii je přece moderní. Tyto snahy je třeba rezolutně odmítnout.
Zastánci eutanazie argumentují nesnesitelným utrpením nevyléčitelných pacientů. Raději než tyto lidi udržovat při životě za každou cenu, dejme jim možnost odejít z tohoto světa v jimi určenou dobu. Smrt je pro ně osvobozením.
Proti tomuto pojetí eutanazie lze také leccos namítnout, například jestli netlačí lékaře k jednoduchému řešení, místo aby podporovalo zlepšení paliativní péče, ale je alespoň lidsky pochopitelné. Problém je, že všude, kde byla eutanazie zavedena, vykazuje jasný a rychlý sešup po šikmé ploše. Eutanazie začala být používána v případech, pro které zjevně nebyla předem určena.
Nejmarkantnější je to v případě Kanady. Tam byla zavedena nejvyšším soudem v roce 2016 pro lidi na prahu smrti. V roce 2021 byla povolena i pro trpící, kteří neumírají. Od roku 2027 se plánuje pro duševně nemocné. Zdaleka o ni nežádají jen nevyléčitelně trpící lidé. Psali jsme o tom před dvěma lety.
Například o Jennyfer Hatchové, jež vystupovala v jakési reklamě na eutanazii. Hatchová trpěla Ehlersovým-Danlosovým syndromem, vzácným a nevyléčitelným onemocněním pojivé tkáně. Doufala v paliativní péči a zmírnění symptomů. Nechtěla zemřít, chtěla žít co nejdéle – i ve svém špatném zdravotním stavu. Ke své hrůze ale zjistila, že schválení žádosti o eutanazii je celkem přímočaré, na rozdíl od medicínské péče, která by jí přinesla úlevu od utrpení. Novinářce Penny Daflosové z CTV News řekla, že pro ni bylo jednodušší sehnat „smrtící péči“ než „lékařskou péči“. Taktéž jí hrozilo bezdomovectví.
Není zdaleka jediná, pro koho je eutanazie spíš prostředkem úniku ze špatné sociální situace než ukončením nesmírného zdravotního utrpení. Jedenapadesátiletá žena z Ontaria trpěla chronickými alergiemi na chemické čisticí prostředky. Alergii jí rovněž zhoršoval cigaretový kouř. Během pandemie se jí alergie zhoršila. Kvůli covidu se na chodbě častěji čistilo a doma zavření lidé pokuřovali, což se jí dostalo do bytu ventilací. Po dvouletém usilovném – ovšem neúspěšném – hledání nového bytu, který by vyhovoval jejím zdravotním problémům a zároveň byl finančně dostupný, požádala o eutanazii a bylo jí vyhověno, přestože její lékaři dosvědčili, že v případě absence chemických čisticích prostředků se její zdravotní stav rapidně zlepšuje. Její rodina žádala neúspěšně stát o vyhovující sociální byt. Další žena požádala o eutanazii, jelikož kvůli svým handicapům upadla do chudoby a nemohla důstojně žít. Její problémy nebyly smrtelné. Ve Vancouveru požádala o eutanazii žena trpící chronickou bolestí. Pro server Vancouver City News řekla, že „nechce zemřít, ale její měsíční příjem ani po dočasném zvýšení v rámci programu covid-19 nestačí na to, aby udržela bolest na snesitelné úrovni“.
Pak je tu případ Rogera Foleyho, trpícího nemocí mozku, který se tak vylekal řečí nemocničního personálu o návrzích na podstoupení eutanazie, že si je začal nahrávat. V jedné nahrávce mu ředitel nemocniční etické komise řekl, že jeho pobyt v nemocnici stojí „více než 1500 dolarů denně“. Foley odpověděl, že to zní jako nátlak, a zeptal se, jaké jsou plány na dlouhodobou péči o něj. „Rogere, tohle není moje show. Mým úkolem bylo zjistit, jestli máte nějaký zájem o asistované úmrtí,“ odpověděl ředitel etiky podle agentury AP, která má nahrávku k dispozici. Foley tvrdí, že sám se předtím o eutanazii nikdy nezmínil.
Podobných případů je v Kanadě nespočet. Dokonce z toho vznikl vtip porovnávající nedostatky zdravotních systémů v anglosaských zemích. Zní zhruba takto: Muž si zlomí ruku. V USA ho přijmou do nemocnice okamžitě, ale musí si na zaplacení léčby vzít hypotéku, v Británii ho vyléčí zadarmo, ale čeká na přijetí půl roku – a v Kanadě mu nabídnou, že ho zabijí.
Pochybné zákroky ale najdeme i v jiných zemích: například znásilněnou sedmnáctiletou dívku v Nizozemsku, jež tvrdila, že s traumatem nedokáže dále žít. Fyzicky zdravých lidí s depresemi, kteří se rozhodnou pro eutanazii coby formu sebevraždy, přibývá. Patří mezi ně třeba devětadvacetiletá Brittany Maynardová v Oregonu, třiatřicetiletá Jolanda Funová v Nizozemsku nebo vražedkyně Geneviève Lhermitteová v Belgii, která se tak rozhodla v podstatě pro dobrovolný trest smrti.
„Od doby všeobecného rozšíření křesťanství je na Západě sebevražda tabu. Cílem vždycky bylo těm chronicky psychicky nemocným a trpícím sebevražednými sklony pomoci. Lidé, kteří zabrání sebevrahovi skočit z mostu, jsou právem oslavováni jako hrdinové. Teprve zavedení eutanazie toto staleté tabu mění. Často je vydávána za projev soucitu a pomoci. Zdravá společnost se však o své nemocné stará. Říká jim: Pomůžeme ti tvé problémy překonat, tvůj život má cenu. Nikoli: Tady máš injekční stříkačku s jedem,“ napsali jsme v Echu o eutanazii před rokem a půl. To stále platí.
Heřmánkův případ je tragédie, ale neměl by se stát důvodem pro změnu politiky.
00:09
