Poslední hodinka. Proč umíráme v sanitkách, když chceme v rodinném kruhu?

Vlastimil Kubeš, kterému lékaři v 56 letech diagnostikovali rakovinu slinivky, nejen že doma umíral, ale taky tam umřel. Podle ředitele Centra paliativní péče Martina Loučky polovina lidí z těch, kteří by si přáli dožít doma (a všichni okolo s tím souhlasí a dělají potřebné kroky), nakonec ale skoná v sanitce nebo na jednotce intenzivní péče.

Uvedené centrum systematicky pracuje na tom, aby se situace změnila. Jeho studie z roku 2019 s názvem IMPAC (Integrative model of prognostic awareness in patients with advanced cancer), která se zabývá komunikací s nevyléčitelně nemocnými, přináší řadu překvapujících výsledků.

Například to, že většina pacientů trpících vážnými chorobami (90 procent) si přeje znát svůj zdravotní stav, tedy i informaci, že už je konec na dohled. Podle Martina Loučky úzkostem propadají spíš ti, kterým se neřekne vůbec nic. Po několika měsících léčby vám lékaři oznámí, že už toho bylo dost a ať přijdete za tři týdny na kontrolu. A sami tuší, že už ty dveře, kterými odcházíte, neotevřete.

Přitom podle zkušenosti paliativních pracovníků jsou pacienti rádi, když se jim stručně a citlivě vysvětlí, jak jsou na tom. Dají si věci do pořádku, rozhodnou se, jak chtějí umřít.

Vlastimil, kterému při operaci zjistili metastázy na plicích, to věděl a věci do pořádku si dal. Na doktora totiž uhodila jeho žena Mirka, která z něho vytáhla odhad, jak dlouho tu může její manžel být. Dva roky. A strefil se.

„Měl i seznam písní na pohřeb, hotový hudební playlist,“ vypráví Mirka, která ty dva roky vnímala jako přesně odměřený čas a dokázala je s mužem intenzivně prožít.

Celý text o paliativní péči si můžete přečíst na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.