Německé děti táhnou do boje

KOMENTÁŘ

Německé děti táhnou do boje
Byl by to zajímavý film, zcela určitě komedie, kde by nejspíš snahy německých penzistů s aristokratickými kořeny vzbouřit se světu vyzněly docela sympaticky: pár takových filmů už ostatně vzniklo, píše Jiří Peňás. Foto: Shutterstock
1
Komentáře

Jiří Peňás

V Německu pochytali několik desítek lidí především staršího věku, které spojovalo přesvědčení, že hohenzollernská Německá říše, jež byla zrušena po prohrané první světové válce, trvá a že by měla být obnovena. To je na první pohled projekt, který má v současném Německu velkou naději na úspěch, a není divu, že úřady musely s velkou razancí zakročit. To je prosím ironie.

Média pak okamžitě začala opisovat navzájem, že to jsou krajně pravicoví extremisté a sympatizanti třetí říše. Z kontextu přitom jasně vyplývá, že jde o monarchisty, tedy v německém případě o ty, kteří vše, co přišlo po roce 1918, tedy včetně Hitlerova režimu, považují za nelegitimní a pro Německo nešťastné. Nelze přitom vyloučit, že se tam nějaký nahnědlý magor může objevit, ale zároveň lze asi mít podezření, že tam bude velmi rád viděn. Zprávy o jejich plánech a přípravách budí zatím dojem, že šlo o debatní spolek excentriků a nostalgiků, i když nelze vyloučit, že to může být i poněkud jinak. Od začátku je však patrná snaha ztotožňovat tyto politické konzervativce a royalisty s „krajní pravicí“, která pak prý představuje největší hrozbu pro německý stát a společnost. Jako by z jiných stran a jiných okrajů přicházel jen klid a mír.

 

Nyní si dovolím připomenout jeden text z května 1988. „My, České děti, vyhlašujeme, že Svatováclavská koruna, České království, trvá.“ Tak začíná jiskrný manifest Českých dětí, patřící k tomu nejlepšímu, co bylo v české poezii konce 20. století napsáno. Dále tam třeba je: „Království je posvátné dědictví a posvátné dědictví je ta největší úcta ke všemu – ke každému stromu, potůčku, hoře, mravenci v lese, k lidem a jejich dílu, k důstojnosti každého jednotlivého člověka!“ Petr Placák, který byl autorem tohoto mistrovského kousku, vždycky trval na tom, že to myslel vážně, což neznamená, že to nemá humor a není to nějakým způsobem směšné. Ovšem vážně směšné, řekněme donquijotovsky směšné.

Tehdy, na sklonku komunismu, to znělo navíc naprosto bizarně, jako když spadne něco z Měsíce, a přitom to zároveň bylo naprosto k věci. Třeba „Král je záštitou slabých proti mocným a bohatým!“ Nebo: „Král je záruka, ochraňuje lesy, zvěř, přírodu proti vládnoucím kriminálním živlům, bez nejmenšího pozastavení loupícím a ničícím poklady země, aniž by zemi to, co jí vzaly, nahradily.“ Bylo to tak čistě pravdivé a přitom jaksi absurdní, že komunisté nevěděli, co s tím, chtěli to vydávat za projev chorých mozků a šílenců, čímž se jen usvědčovali, jak je to trefné. Zároveň má člověk obavu, jak by takový text byl přijat dnes…

Nemám rovněž tušení, co by na dávný český manifest říkali ti nebezpeční němečtí monarchisté, kteří si prý dovolili vydávat nějaké vlastní doklady a chystali se prý před rokem unést ministra zdravotnictví, který byl odpovědný za drastické restrikce spojené s covidem. Byl by to ostatně zajímavý film, zcela určitě komedie, kde by nejspíš snahy německých penzistů s aristokratickými kořeny vzbouřit se světu vyzněly docela sympaticky: pár takových filmů už ostatně vzniklo.

Německý naturel má svá specifika a nelze zaručit, že by při jeho sklonu dělat věci na tuho a poněkud se do nich příliš pokládat, by některé věci vzájemně čeští anarchomonarchisté a říšští nostalgici nepochopili a viděli jinak. Ale v zásadě jim, odhadoval bych, šlo a jde o v principu podobnou věc. Nějak se vzepřít času a dějinám, v jejichž prý nezvratném proudu vzaly za své i věci, které měly svou hodnotu, byť už jim rozumí jen málokdo. Hrozí-li prý právě z tohoto směru největší ohrožení pořádku v současných tzv. demokraciích, pak potěš pánbúh… Nebo Alláh.