KOMENTÁŘ
1
VÁLKA V IZRAELI
Zatykače, které dnes Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a na bývalého ministra obrany Joava Galanta, nejsou ...
15:34
14:59
14:39
14:01
13:26
13:19
13:00
12:08
11:46
11:23
V Británii otevřou nový uhelný důl. Ne, nepíše se rok 1970. Britská vláda otevření schválila minulý týden. Je však stále i tak otázkou, zda se v něm opravdu těžit začne. Proti otevření se totiž vzedmula nebývale silná vlna odporu, jakkoli se o zahájení těžby plamenně diskutuje už od roku 2014, kdy byl projekt představen.
Proti zahájení těžby razantně vyrukovali „obvyklí podezřelí“, tedy rozliční environmentální aktivisté a dnes také tolik progresivní britský mediální a intelektuální establishment. Žádný div, postavit se v současnosti za těžbu uhlí, a dokonce v samotné Británii, v lepším případě není salonfähig, v tom horším to nositele takového přesvědčení nadobro diskvalifikuje z „dobré společnosti“.
Jenže, marná sláva, k nadstandardnímu zisku nejen na finančních trzích, ale obecně velmi často vede právě investice, která v době svého uskutečnění není vůbec „in“. Naopak, kdo investuje do toho, co zrovna „in“ je, málokdy takovou investici promění ve významný zisk, to spíše zchudne při splasknutí bubliny. Protože bublinu nezřídka přifukují ti, co chtějí být salonfähig i v investicích, takže investují bez rozmyslu a porozumění, jen protože tak učinili ostatní.
Uhlí je skoro to poslední, co je dnes v mediálně-intelektuálních kruzích Západu „in“. Válka na Ukrajině a západní sankcionování Ruska z něj ale dělají hotové „zlato“, alespoň z hlediska byznysu. Už loni se k výrobě elektřiny ve světě použilo tolik uhlí jako nikdy v dějinách a letošek to kvůli válce i sankcím více než potvrdí. Vždyť letos se ceny uhlí ve světě vyšplhaly na svá dějinná maxima a akcionáři uhelných těžařů se těší z historicky rekordních dividend.
Australsko-hongkongská společnost privátního kapitálu EMR, jež finančně stojí za plánem těžby ve zmíněném britském dole, samozřejmě také tuší velké zisky. Zároveň však ospalému přístavnímu městečku na severozápadě Anglie, Whitehavenu, v jehož katastru se důl nachází, zajistí zahájením těžby zhruba 500 nových pracovních míst. Proto záměru většina místních tleská. Proto mu konečně kývl konzervativní kabinet.
Spor o těžbu ve Whitehavenu, jak už tomu v takových případech poslední dobou bývá, tudíž proti sobě staví na jedné straně mediální a intelektuální elity a samozřejmě různé aktivisty, tedy skupiny lidí nezřídka odtržené od reality. A na straně druhé byznysové kruhy a místní obyvatele, kteří sledují tak přízemní cíle, jako je ziskovost a zaměstnanost. Bez plnění cílů druhých by nikdy nemohli ti první existovat. Protože na ty první ti druzí přízemností vydělávají, mohou si ti první dovolit setrvávat v odtržení od reality.
Jenže odtržení od reality je v případě západních elit stále nebezpečnější. Ruská agrese na Ukrajině a vzestup geopolitických ambicí Číny jsou Západu zřetelným varováním, že chce-li tváří v tvář novým zkouškám obstát, musí začít být opět – po letech, ba desetiletích – přízemní. Soustředit se tedy na zisk a zaměstnanost. Na vytváření hodnot. Na práci. Neboť pokud nebude tvořit hodnoty a pracovat, zabředne ještě hlouběji do dluhu a stane se ještě závislejší na autokraciích Východu.
Otevření dolu v Británii bychom měli tleskat a přát si, ať jde o příznak hlubší změny v postojích Západu. Západní establishment si musí uvědomit, že lpění na zelených vzdušných zámcích je stále rizikovější a že poslední doba – válka na Ukrajině i covid – zřetelně stvrzuje krátkozrakost jeho smýšlení.
Jeden příklad za všechny: Německo má být v roce 2025 ve své solární energetice z 95 procent závislé na Číně. Ta solární panely, jež Německu prodává, vyrábí z čeho jiného než z uhlí, resp. z energie z uhlí. Z uhlí, které jí tam teď budou vozit třeba i z britského Whitehavenu, protože na Evropu je „moc špinavé“. Ale alespoň že takto se Evropa vrací do hry. Vždyť jinak by jí zbyl jen dluh, oči pro pláč a čekání, až si ji, předluženou, skoupí některá z autokracií Východu.
