„EU je výron fantazie. Znáte někoho, kdo by byl ochoten položit za ni život?“

Echo připravilo knihu 50 rozhovorů s předními světovými a českými osobnostmi, které odpovídají na nejdůležitější otázky začátku 21. století. Jednou z nich je i George Friedman (1949), americký odborník na otázky národní bezpečnosti a geopolitiku. Narodil se v Budapešti židovským rodičům, když mu bylo půl roku, emigrovala rodina přes Bratislavu a Vídeň do USA. Vystudoval politologii na Cornellově univerzitě v New Yorku. Za studené války se živil i jako konzultant Pentagonu v armádních záležitostech. V roce 1996 založil analytickou firmu Stratfor, jíž se někdy přezdívá „privátní CIA“, před pár lety z ní odešel. Někdy bývá Friedman považován za obchodníka s apokalypsou, na druhou stranu jeho práce nachází velký ohlas a jeho knihy bývají bestsellery.

Kniha Ohrožená Evropa – Rodící se krize od Američana George Friedmana vyznívá pro Evropany neradostně. Tak jako vždycky je Evropa plná národů a národností, které se v dějinách často srážely. Integrace Evropy posledního půl století byla pokusem velmi krvavou minulost Evropy překrýt, ale v první vážné zkoušce, jíž musela Unie čelit, se ukázalo, že změny v mentalitě zůstaly jen na povrchu nebo vůbec nebyly uskutečnitelné. Přetrvala řada třecích ploch, pohraničních pásem, které nadále symbolizují historicky často oprávněnou nedůvěru.

Proč jste napsal tak pesimistickou knihu?

To není pesimismus, podíval jsem se na vyhlídky Evropy realisticky. Nejdůležitější charakteristika Evropy zní takto: Je to druhý nejmenší kontinent světa, ale skládá se z 52 států, z nichž 27 je členy EU. Vesměs jste malé národy s jasně vyhraněnou, odlišnou kulturou a jazykem, odlišnou historií. Jako národy máte na sebe navzájem špatné vzpomínky. Evropské národy si chtějí uchovat koncept národní suverenity, přitom vytvořily strukturu, která selhává a nedokáže dělat svou práci. Co zbývá? Národy, národní státy. Přitom národní státy mají v Evropě tendenci se zmenšovat. Slováci se oddělili od Čechů, dnes chce Katalánsko pryč od Španělska a podobně. Fragmentace, odcizení, rivalita – normálně takové věci vedou k válce. Nemám žádný důvod tvrdit, že k válce dojde, ale taky nemám žádný důvod tvrdit, že válka v Evropě není možná. V historii Evropy není nic, co by mi takové tvrzení potvrzovalo. Spíš bych řekl, že EU byla výron fantazie a že se Evropa vrací ke svým přirozeným podmínkám.

Kdy ta fantazie definitivně převážila nad realismem?

V roce 1991 se udály dvě věci: Maastrichtská smlouva a rozpad Sovětského svazu. V obou případech politici v Evropě uvěřili, že teď se všechno změnilo: Maastrichtem vnitřní uspořádání Evropy, rozpadem SSSR že zmizela geopolitická hrozba z Východu. A po roce 2008 se předpoklady v obou bodech ukázaly jako nesprávné. Neschopnost EU zvládnout krizi, její fragmentace, a na druhé straně znovuobjevení se Ruska. Rusko se začalo znovuvynořovat už dřív, v letech 2001 a 2002, ale byla to teprve krize na Ukrajině, která Rusko přiměla skutečně zareagovat. Protože Ukrajina je pro Rusy velmi důležitá, je to pro ně nárazníková zóna. Vytvořily se dva různé problémy. V pásu zemí od Polska k Rumunsku nové obavy z Ruska, zatímco zbytek Evropy se topil ve finanční krizi. Ptal jsem se španělského diplomata, jaké je stanovisko Madridu k Ukrajině, odpověděl mi: Nás to nezajímá. Dění na Ukrajině obratem přispělo k ještě další fragmentaci EU na země, které se obávaly, a na ty, které se neobávaly Ruska. Němci nechtěli novou studenou válku s Ruskem, protože si mimo jiné dělali starosti o trhy. Evropa jako celek je pořád ještě extrémně bohaté místo, žije tu velmi kvalifikovaná pracovní síla. Neúspěch EU ještě neznamená neúspěch Evropy. Nicméně nesmíme ztrácet ze zřetele, že po několik tisíciletí byla dějištěm válek. Důvěra Evropanů, že se jim podařilo války zrušit, je mimořádně extrémní názor.

A není díky druhé světové válce prostě v Evropě nepravděpodobné, že by s takhle drsnou vzpomínkou lidé ještě někdy válku riskovali?

Vy v Evropě máte představu, že EU vznikla na troskách Evropy z druhé světové války. Ale není to pravda. EU je produkt studené války. Mezi lety 1914 a 1945 zahynulo v Evropě z politických důvodů zhruba sto milionů lidí. Po druhé světové válce to ale nebyli Evropané, kdo tlačil na integraci Evropy, byli to Američané. Kvůli Sovětům. Evropané si navzájem nedůvěřovali, Brity ani nemusím zmiňovat, ale přece i Francouzi váhali. Změna přišla teprve s de Gaullem, když si uvědomil, že spojením s Německem by snad šlo vytvořit sílu, která bude schopna postavit se naroveň Americe. Tohle byl skutečný začátek evropské integrace. Jistě, postupně se z evropské integrace stal hnací princip, ale to nemění nic na původní motivaci. EU v podstatě fungovala krásně až do roku 2008, kdy poprvé čelila krizi a nebyla schopna ji zvládnout. A nezvládla ji proto, že Němci nechtěli pomoci Řecku.

Už před rokem 2008 bylo dost euroskeptiků, hlasů, které narušovaly oficiální idylu.

Jistě, ale teprve po krizi se Evropa roztrhla na kusy. V jižní části eurozóny je dnes normální nezaměstnanost hodně přes dvacet procent, to jsou větší čísla, než jsme v Americe zažili za hospodářské krize ve 30. letech. Německo má bez práce 4,5 procenta. Východ Evropy, hlavně Polsko, má pro změnu hrůzu z Ruska. Není dnes žádná společná zkušenost, která by národy v EU spojovala. Jakou společnou politiku, jaké společné zkušenosti mohou mít země na jihu Evropy, které prodělávají společenskou katastrofu, s Německem, jež ve stejnou dobu zažívalo prosperitu? V Evropě se během posledních šesti let katastrofálně rozešly životní reality v různých státech. EU nemá žádný operační koncept, jímž by všechny tyhle odlišné reality mohla obsáhnout. USA byly kdysi v podobné situaci, přišla občanská válka, výsledek je znám. Ale znáte někoho, kdo by byl ochoten položit život za EU?

Možná Jean-Claude Juncker, a spíš ani ten.

Přesně tak. Oni chtějí Spojené státy evropské, ale nechtějí za ten vznik zaplatit žádnou cenu. Z amerického pohledu je Evropa kulturní společenství, které by chtělo všechno, co mají USA, ale není ochotno za to zaplatit.

Celý rozhovor Daniela Kaisera s Georgem Friedmanem si můžete přečíst v knize Proměny světa, kterou vydává Echo. Můžete ji výhodně získat zde.

Prohlédněte si, jak bude vypadat kniha a další snímky z redakce Echa.

Níže najdete seznam všech osobností, se kterými jsme rozhovory vedli. Kniha je také koncipovaná jako ojedinělý dárek.

Orientace

ROGER SCRUTON, filozof
DOUGLAS MURRAY, spisovatel a aktivista
TIMOTHY SNYDER, historik
EDWARD LUCAS, novinář a spisovatel
GEORGE FRIEDMAN, odborník na národní bezpečnost a geopolitiku
ROD DREHER, spisovatel
MATTHIAS BURCHARDT, antropolog
ALAIN FINKIELKRAUT, filozof
PASCAL BRUCKNER, spisovatel a intelektuál
GUY SORMAN, ekonom a filozof
ALAIN DE BENOIST, filozof
IVAN KRASTEV, politolog
MANFRED SPITZER, psycholog a neurolog
PAUL RUSESABAGINA, aktivista

Evropa, Izrael a islám

ŠMUEL BAR, specialista na radikální islám
DANIEL SCHUEFTAN, akademik
PAUL LENDVAI, spisovatel a komentátor
JIŘÍ HABSBURSKO-LOTRINSKÝ, podnikatel a diplomat
PAWEL SPIEWAK, ředitel Židovského historického institutu ve Varšavě
ANDRZEJ NOWAK, historik
DANIEL PIPES, historik
TOM HOLLAND, historik a spisovatel
JOHN O’SULLIVAN, spisovatel a komentátor
ROBERT GERWARTH, historik
DANIEL HANNAN, poslanec Evropského parlamentu a intelektuál
SEYRAN ATESOVÁ, bojovnice za lidská práva

Český svět

DOMINIK DUKA, arcibiskup
JIŘINA PREKOPOVÁ, psycholožka
MARTA KUBIŠOVÁ, zpěvačka
KAMILA BENDOVÁ, matematička
PETR ČORNEJ, historik
JOSEF KOUTECKÝ, lékař
JAROSLAV RÓNA, sochař a malíř
DEBORAH TIGRIDOVÁ, lékařka
ROBERT KVAČEK, historik
STANISLAV KOMÁREK, biolog
JIŘÍ BARTOŠKA, herec a prezident festivalu
MICHAL PULLMANN, děkan Filozofické fakulty UK
JAROSLAV VRZALA, veterán protikomunistického odboje
PAVEL KOLÁŘ, fyzioterapeut
JAN PIRK, kardiochirurg
KAREL SCHWARZENBERG, politik
ONDŘEJ FOUS, zahradník
JAN MACEK, akademik
RADKIN HONZÁK, psychiatr a spisovatel
PETR PITHART, politik a esejista

Rusko a my

VIKTOR JEROFEJEV, spisovatel
PETER POMERANTSEV, novinář a spisovatel
MARK GALEOTTI, analytik
VLADIMÍR BUKOVSKIJ, disident