Když je vedro, potí se i pravičáci

Poslední zima vypadala jako zima, mrzlo, sníh byl, na místních horách se lyžovalo až do dubna. Zima to nebyla třeskutá, nebruslilo se na rybnících od prosince do února jako na ladovských obrázcích. Ale zase nebylo jaro, v dubnu bylo až moc teplo, nepršelo a nebylo žádné aprílové počasí. To okamžitě zvedlo alarmisty a zvěstovali katastrofální sucha, pak přišel květen. Ochladilo se a lilo jako z konve, alarmisty to neuklidnilo, ale konzervativci si oddechli, že není zase tak zle. Počasí je prostě proměnlivé, jako lidské nálady. Nikdo ale nemůže popřít, že se něco děje, že z dlouhodobého časového hlediska se klima na planetě mění. Na tomto konstatování se najde i větší společenská shoda.

Horší je to ale s tím, co změnu klimatu přináší, zda je to chování člověka, produkce skleníkových plynů a magického CO₂, nebo jde o změnu na chování člověka nezávislou. Jasno mají ekologické iniciativy, levicové liberální proudy, progresivistická ideologie. Pro ně je vinen člověk a okamžitě přicházejí s řešeními, která mají radikálně změnit poměry ve společnosti. Týkají se změny výroby energie a přechodu na ekonomicky nákladné obnovitelné zdroje, likvidace současné podoby automobilového průmyslu a násilný přechod na elektromobilitu, která ve svých důsledcích může mít ještě horší dopady na životní prostředí než zavedené spalovací motory. O dalších projevech jako nahrazování plastových obalů papírovými nemluvě.

Podstatné ale je, že levicové proudy přicházejí s nějakým řešením, konzervativní nebo pravicové se vzmohou jen na ironizování, zesměšňování a tvrzení, že procházíme teplým přírodním cyklem. Samotný přístup konzervativce odsuzuje do bezvýznamnosti, i když to zároveň neznamená, že nejsou zodpovědní k životnímu prostředí, že netřídí odpad, nezáleží jim na tom, v jakém prostředí žijí, že nemají vztah k přírodě a zvířátka, která jedí, nechtějí zabíjet milosrdně.

Slavná lovná zvěř progresivistů – konzervativní filozof Roger Scruton – na důležitost environmentálních otázek už upozorňuje dlouhá léta, například v roce 2006 napsal ve své knize A Political Philosophy: Arguments for Conservatism: „Starost o životní prostředí je ovšem sdílena i lidmi zcela opačné nátury, pro které jsou instituce a procedury důležitější než abstraktní sociální cíle a kteří pohlížejí na rovnostářské projekty skepticky. Přisvojení si environmentalistického hnutí levicí je ve skutečnosti poměrně novým fenoménem.“ Z nového fenoménu se ale stala pro levici dominantní agenda, jejímž nositelem nejsou tradiční levicové strany typu sociální demokracie, které ztrácejí atraktivitu pro voliče a mocenské postavení, ale živou vodou polití zelení a jim příbuzná aktivistická hnutí, která například významně posílila v posledních evropských volbách.

Jestliže 20. století bylo poznamenáno třídním bojem, dosažením sociálních práv nižších tříd, tak 21. století bude bojem o uspořádání společnosti na půdorysu vnímání životního prostředí, života v něm a nalézání odpovědí na změnu klimatu. Nebude stačit jen tvrzení, že planeta je modrá, ale bude důležité, aby pravicové a konzervativní spektrum přineslo svůj koncept, než ho ovládnou socialistické experimenty, které, jak víme z historických zkušeností, přinesly ve svých důsledcích jen nespravedlnost, omezení svobody a uzurpátorství.