Řekni, kde ty dívky jsou, co se s nimi mohlo stát

Zdá se, že kulturní války plnou silou dorazily do Česka. Jak si jinak vysvětlit skutečnost, že jedna z hlavních kritik, které se na ODS snesly zleva po jejím kongresu, je, že nemá ve vedení jedinou ženu?

Dva příklady za všechny. Za nedostatek žen zkritizovala ODS ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. „Jedno je po dnešku jasné. Konzervativní ODS se rozhodla zakonzervovat sama sebe v dobách, kdy ženy neměly v politice místo. Tak takhle je tedy ODS připravena změnit situaci v ČR?“ tweetovala Maláčová.

V podobném duchu se vyjádřil komentátor Aktuálně.cz Martin Fendrych. „Kongres ODS máme šťastně za sebou a heterogenní (sic) bílí mužové z vedení se mohou odebrat do svých vigvamů ku šťastným, oddaným, heterogenním (sic) bílým ženám.“

Hlavním argumentem kritiků bylo, že strana bez žen ve vedení nemůže spolehlivě vládnout ve 21. století a odsuzuje se někam do pravěku. Za zářný příklad hodný následování byli dáváni rakouští lidovci, kteří mají funkce ve vedení půl na půl. Přitom ODS měla ve vedení alespoň jednu ženu poměrně dlouho. V roce 1997 byla místopředsedkyní zvolena Libuše Benešová. S přestávkami v letech 2001–2002 a 2014–2016, od té doby ženy ve vedení strany byly. Dvě dokonce prvními místopředsedkyněmi.

Neúspěch žen na letošním kongresu se dá uspokojivě vysvětlit bez toho, že by člověk musel celou stranu obviňovat ze sexismu. Alexandra Udženija překvapivě padla, jelikož s ní strana byla nespokojená. Miroslava Němcová svou kandidaturu stáhla a Marie Kubíková je obecní zastupitelka, kterou nikdo nezná.

Nestálo by za to, zabývat se nářky nad stavem středně velké strany, ještě k tomu od lidí, kteří ji nikdy volit nebudou, kdyby to neukazovalo na nebezpečnou tendenci vnímat lidi ne jako individuality, ale jako předem zaškatulkované příslušníky celých skupin. Což může rychle vést k diskriminaci a útlaku. Může to být jen nepříjemné, třeba když v USA elitní školy v podstatě diskriminují Asiaty, ale na odsuzování celých skupin byly založené i všechny totalitní ideologie.

Přitom progresivní víra, že stačí správně namíchat etnické a pohlavní složení vedoucích složek státu a vše bude v pořádku, nemá opodstatnění. Stačí se podívat na Babišovu vládu, kde je na české poměry vysoké procento žen. Když kanadský premiér Justin Trudeau představoval v roce 2015 svoji první vládu, byla dokonale vyvážená. Měla poměr žen a mužů půl na půl, příslušníky nejrůznějších menšin i člověka na vozíčku, jako argument uvedl, že „je rok 2015“. Ve volbách v roce 2019 si sice udržel premiérské křeslo, přišel však o parlamentní většinu a opoziční konzervativci dokonce získali více hlasů než on. Za vítězství tak vděčí pouze volebnímu systému.

To samozřejmě neznamená, že ženy nemůžou být extrémně úspěšné. Margaret Thatcherová byla nejimpozantnější politička druhé poloviny dvacátého století. Angela Merkelová, byť s její politikou nemusíme souhlasit, více méně stabilně řídí Německo od roku 2005. O úspěchu nerozhoduje pohlaví, ale individuální schopnosti a povaha lídrů.

Je to něco, co si tajně možná uvědomuje i levice. Například v Americe nejméně od minulých voleb tvrdí, že nastal čas na první ženu v čele státu. Když však republikáni zmíní jméno Nikki Haleyové, bývalé guvernérky Jižní Karolíny a velvyslankyně při OSN, začnou omdlévat hrůzou. Uvědomují si, že konzervativní politička nezastupuje jejich zájmy. Přitom v rámci Republikánské strany patří mezi nejoblíbenější členy, a pokud se rozhodne v roce 2024 kandidovat na prezidentku, má velkou šanci získat alespoň nominaci. Třeba i ODS se podaří vygenerovat svou Thatcherovou nebo alespoň Haleyovou. A může se jmenovat Fiala, Vondra nebo třeba Novotný.