Jak neoliberalismus rozkládá liberální demokracii

Tvůrci Ústavy Spojených států amerických, která slouží jako symbol demokracie, byli přesvědčeni, že člověk má právo na vlastní rozhodnutí, které je základem svobody. Součástí právního uspořádání byla víra, že člověk jako jedinec – a potom i celé lidské společenství - jsou schopni se rozhodovat na základě rozumné úvahy a činit rozumná společná rozhodnutí.

Jestliže se jednotlivec rozhoduje na základě vlastního úsudku, rozhodnutím většího společenství lidí musí předcházet společenská debata. Toho si byli vědomi již v antickém Řecku. Periklés neviděl diskusi jako "překážku v cestě k jednání" – tak jak to dnes vidí ti politici, kteří považují parlament za neplodnou „žvanírnu“ - ale jako něco "předcházejícího a nepostradatelného k jakémukoli rozhodnutí". Zakladatel našeho novodobého státu Tomáš Garrigue Masaryk tvrdil – aspoň podle Karla Čapka – že „demokracie je diskuse. „Demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností.“ Demokracie tedy byla a je založena na víře v racionální lidské chování, ve schopnost rozumně rozhodovat o svých zájmech a zájmech celku, přičemž podmínkou společného rozhodování je otevřená debata. Jak přesně popisuje Miroslav Balaštík, demokracie předpokládá, že se rozhodujeme racionálně s ohledem na fakta a na své identifikovatelné zájmy a že k jejich prosazení jsme schopni spolupracovat a organizovat se.

Víra v schopnost člověka činit rozumná rozhodnutí vedla k rozvoji kapitalismu jako liberálního ekonomického systému, ve kterém se otevřená kapitalistická soutěž snoubila s rozvojem otevřené společnosti a demokracie. „Historie nás přesvědčuje, že kapitalismus je nutnou podmínkou pro politickou svobodu“, tvrdil Milton Friedman. V druhé polovině 20. století nabýval tento model založený na ekonomických teoriích právě Miltona Friedmana a Friedricha von Hayeka v západní společnosti na síle a jeho vrcholem je takzvaný neoliberalismu, který je dodnes pokládán za nejvyšší, nejdokonalejší a skutečně fungující model společnosti. Z ekonomie se zároveň stala exaktní věda, srovnatelnou s matematikou.

Základem neoliberalismu je bezmezná víra v rozum jednotlivce, v jeho odpovědnost a schopnost efektivně konat, zejména v ekonomické oblasti. Jak upozorňuje Wendy Brownová teorie neoliberalismu předpokládají, že „každý má šanci uspět a uplatnit se na trhu, pokud se bude chovat racionálně, bude používat rozum, bude vynalézavý, iniciativní a bude investovat do zvyšování svých kompetencí.“ Z této víry vycházela politika snižování účasti státu na jeho řízení, což se projevilo rozsáhlými privatizacemi, snahou o zjednodušování státní byrokracie, volným trhem, snižováním daní a snižováním státních výdajů. To bylo kompenzováno posilováním role soukromého sektoru, a to jak v ekonomice, tak v celé společnosti.

Politický trh bez přívlastků

Volná ekonomická soutěž - takzvaný trh bez přívlastků, jak to pojmenoval Václav Klaus – prostor otevřený pro každého, kdo je iniciativní a umí objevit díru na trhu, vedl skutečně k rozvoji ekonomiky a uspokojování nejrůznějších potřeb obyvatelstva. Časem ale nabídka iniciativních a vynalézavých podnikatelů začala převyšovat poptávku, konkurence na trhu se stále zvyšovala a stále častěji bylo třeba prodat zboží nebo služby, které lidé už nepotřebovali. Stále důležitější roli začala proto hrát reklama, která měla spotřebitele přesvědčit, aby si koupili něco, co vlastně nechtěli. Jak ale rostla role marketinku a z reklamy se stávalo čím dál významnější odvětví, začaly se  - přesně v duchu neoliberálních teorií o vynalézavosti a zvyšování kompetencí jako podmínky pro uplatnění na trhu – nabízet stále propracovanější a efektivnější postupy, jak působit na spotřebitelské chování populace. Ačkoli obhájci volného trhu tvrdili, že reklama je informací o produktu, praktické zkušenosti i sofistikované průzkumy ukazovaly, že nejefektivnější jsou taková reklamní sdělení, která se neobracejí na rozum, ale na emoce potencionálních spotřebitelů a působí na jejich podvědomí. Čím byla tedy reklama profesionálně dokonalejší, tím důsledněji se obracela na iracionální část naší osobnosti.

Pokud šlo o to přimět spotřebitele nakoupit co nejvíce jogurtů nebo pracích prášků, neznamenalo to pro fungování demokracie problém. Ten ale nastal v okamžiku, když se v duchu neoliberalistických teorií o deregulaci začaly i politické ideje a programy nabízet stejným způsobem jako jogurty nebo prací prášky. Původně sloužily předvolební kampaně k tomu, aby seznámily voliče s profilem a programem jednotlivých stran nebo kandidátů. Politici předkládali veřejnosti své návrhy na řešení společenských problémů, tedy tak oblíbené politické vize, čímž se obraceli především na rozum svých potencionálních voličů. Nové metody politického marketinku ale ukázaly, že mnohem účinnější a efektivnější je útok na podvědomí voličů a vyvolávání emocí. PR poradci a marketinkové agentury, které začaly mít na úspěch ve volbách čím dál větší vliv, se soustřeďovali výhradně na vytváření emotivních obrazů, pozitivních nebo negativních dojmů a jednoduchých hesel, které s programem politika či jeho strany neměly vůbec nic společného. Politické programy nahradila stručná hesla, volby začaly vyhrávat emoce, symboly a výkřiky.

Stále efektivnější politický marketing zaměřený na především emoce cíleně eliminoval racionální uvažování voličů. Důsledkem je, že veřejná debata ztratila věcný obsah a tedy i svůj původní smysl. Voliči – kromě jiného - již nemají možnost dohlédnout důsledky své volby. Často proto volí přímo proti svým skutečným zájmům, protože rozhodující při jejich volbě jsou iracionální motivy. Příkladem je opět vítězství Trumpa, který sleduje zcela jiné cíle, než jsou zájmy chudých bílých Američanů, kteří ho volili, dalším příkladem takové volby je výsledek referenda o Brexitu, kde převážily emoce nad racionální úvahou a v našich končinách je to analogicky například volba Andreje Babiše občany, jejichž zájmy jsou zcela v protikladu k cílům tohoto zemědělského a chemického velkopodnikatele.

Nejnovější marketinkové trendy ale dnes už neovlivňují jen předvolební kampaně. Vyvolávání emocí a hra se symboly se čím dál více promítá i do každodenní politické praxe. Příkladem může být Donald Trump se svojí slavnou zdí na hranicích s Mexikem. Ačkoli je dávno jasné, že jde o nerealistický nesmysl, Trump na její stavbě trvá, protože zeď je srozumitelným symbolem boje proti migraci, tedy jednoho z jeho klíčových slibů.

Proměna médií

Další ránu racionální celospolečenské debatě zasadila média a vývoj v oblasti informačních technologií. Média byla do této doby místem, kde především probíhala celospolečenská debata předcházející většinově přijatelným rozhodnutím. Média byla pokládána za jeden z pilířů demokracie, stejně jako například soudní moc, tedy za svého druhu veřejný statek. Neoliberální ideologie ale přikazovala omezovat jakoukoli regulaci soukromého sektoru. Na podnikání v médích se tedy začalo pohlížet jako na každé jiné podnikání, které má svým majitelů přinést v prvé řadě zisk. Potřeba získávat nové čtenáře, diváky a posluchače, nebo aspoň nepřijít o ty stávající, vedla k přejímání osvědčených marketinkových postupů. Místo faktů začala média lákat své konzumenty dramatickými obrazy, emocionálními nebo zábavnými výkřiky. Popis nejdůležitějších událostí nahradily emocemi nabité příběhy, politické a společenské procesy byly dramatizovány do podoby boje pro a proti. Cílem bylo učinit sledování médií co nejméně namáhavé a snadno konzumovatelné. Články se zkracovaly a zjednodušovaly, titulky byly stále větší a dramatičtější, hlavní roli hrál obraz, který nahradil popis. Jak ukázal nedávný průzkum mezi německými novináři, většina z nich se dnes považuje za vypravěče příběhů a nikoli za kritického pozorovatele nebo za moderátora veřejné debaty, tak jak tomu bylo ještě v 90. letech 20. století. Média přestala být hlídacími psy demokracie.

Do tohoto stavu přišla finanční krize 2008, která výrazně omezila investice do reklamy, na kterých jsou média závislá. Snaha udržet se na trhu vedla mediální manažery k uplatňování ekonomicky efektivních nástrojů, především k snižování nákladů - tedy počtu novinářů – většinou těch nejdražších, tedy zkušených analytiků, komentátorů a investigativních reportérů. Trend oslovování potencionálních konzumentů médií pomocí útoku na jejich emoce a zjednodušování a zestručňování obsahu ještě zesílil.

Příkladem, jak současné marketinkové metody ovlivnily naše vnímání světa, ukazuje publicita kolem Grety Thurnberg. Dokud na problém klimatických změn a postupného ničení přírodních zdrojů upozorňovali vědci, nikoho to kromě ekologických aktivistů příliš nezajímalo. Obraceli se totiž na náš rozum a to bylo pro masová média a tedy i širokou veřejnost nezajímavé. Na scénu muselo přijít toto autistické a zvláštním způsobem přemoudřelé dítě se svým bizarním příběhem, aby otázka klimatických změn zaujala i masová média. A Greta, lépe řečeno její marketinkoví manažeři, nabízejí médiím další variace jejího podivného příběhu, který média s chutí hltají, o čem svědčí pozornost věnovaná třeba průběhu čistě marketinkové plavby závodní plachetnicí přes Atlantik na klimatický summit v New Yorku. Důraz médií na emoce a příběhy zcela změnily obsah a racionální charakter veřejné debaty.

Média veřejné služby

Ve většině států sice existují média veřejné služby, která nejsou závislá jen na svém ekonomickém výsledku, ale i tuzemská zkušenost ukazuje, že veřejnoprávní média nelze od trhu bez přívlastků zcela izolovat. Často jim byl ponechán určitý prostor pro vysílání reklamy, sponzoringu, product placementu a jsou tedy do určité míry závislé na svém podílu na trhu. A vedle toho, média veřejné služby nechtějí prohrát svůj boj o počet diváků a posluchačů - už jenom kvůli prestiži jejich manažerů. Z těchto důvodů se i ony současnému trendu zestručňování a převádění veškerého dění do jednoduchých příběhů podřizují.

Navíc svobodné a nepředpojaté zprostředkování informací médii veřejné služby komplikují v poslední době dvě dosti rozšířené doktríny. Je to požadavek politické korektnosti a požadavek takzvané vyváženosti. Zatímco politická korektnost je po novinářích vyžadována spíše na západ od našich hranic, na teorii vyváženosti zase trvají domácí etické kodexy a regulační orgány. Korektnost ve svém výsledku znamená, že se ze zpráv vyřadí všechny extrémy, veškerá identifikace daná biologicky, sociálně či zeměpisně (pohlaví, věk, barva pleti, původ) a negativní zmínky o menšinách a jiných skupinách, které by mohly být diskriminovány. Veřejnosti je tedy překládám mainstreamový obraz skutečnosti, zbavený příznaků politicky a společensky citlivých rozporů a problémů.

Požadavek vyváženosti působí opačně, protože naopak vyžaduje, aby každá názor byl doplněn opačným názorem na dotyčnou událost nebo problém, byť existuje jen ve zcela marginální podobě. V novinářské praxi to znamená, že proti rozumnému názoru musí být postaven i názor zcela nesmyslný. Pokud hovoříme o tom, že je země kulatá, musí být v debatě zastoupení i zastánci názoru, že země je placatá, protože i oni mají přece nárok na to být vyslyšeni. To ve svém důsledku vede k nárůstu extrémistických názorů, které dostávají v médiích stejný prostor jako rozumné a většinové názory, a mnohem větší prostor, než odpovídá jejich zastoupení ve společnosti.

„Pokrok“ v oblasti technologií

Další úspěchy lidského rozumu na poli nových technologií daly vzniknout převratným možnostem v oblasti přístupu k informacím. Rozvoj internetu tradiční roli médií ještě více oslabil. Ačkoli se na počátku panovalo optimistické přesvědčení, že svobodný, neomezený a bezplatný přístupu k informacím povede k prohloubení demokracie a usnadní utváření svobodného názoru každého jednotlivce, ve skutečnosti vedlo nekontrolované množství informací, které se na uživatele internetu valí, především k ještě většímu chaosu ve společnosti. Díky internetu se veřejnost dnes přehrabuje v nepřehledné změti nejrůznějších informací, kde se jim nabízejí důležité zprávy vedle zcela nedůležitých, pravdivé vedle lživých, seriózní vedle bulvárních, podstatné vedle absolutně nicotných. Obrovské množství informačního odpadu zamořilo mediální prostor, proti čemuž nejsou imunní ani tradiční média, pokud chtějí držet krok s dobou. Internet samozřejmě bez omezení využívá nejnovější a nejefektivnější marketinkové postupy.

Pokud nejrůznější webové stránky a servery přinášejí „jen“ nepřehlednou směs informací a dezinformací, tak sociální sítě, jako je google a facebook- jako nejnovější výdobytek volného trhu a pokroku lidského ducha na poli informačních technologií - s námi nenápadně, ale stále významněji manipulují. Ačkoli jsme si od nich slibovali, že přispějí k rozšíření vzájemné komunikace a výměně názorů ve virtuálním prostoru, sociální sítě nevytvářejí otevřenou veřejnou debatu, nýbrž pomocí svých algoritmů propojují uživatele podobných názorů, čímž vytvářejí ony pověstné „bubliny“, které jejich „obyvatele“ utvrzují v jejich názorech. Shromažďování a následné komerční využívání informací, které o sobě svou virtuální stopou zanecháváme, neslouží navíc dnes již jen k ovlivňování našeho spotřebitelského chování, ale nenápadně manipuluje i s našimi názory. Data ze sociálních sítí se stále častěji používají v politických a jiných kampaních a výrazně ovlivňují jejich výsledek.

Úpadek rozumu

V duchu západní tradice neustálého pokroku spojeného s rozvojem lidského poznání jsou dějiny chápány jako boj rozumu, který přináší světlo, s tmářstvím, které je spojováno s nevědomostí, pověrami nebo náboženstvím. Vyvrcholením této vítězné dějinné cesty rozumu měl být právě neoliberalismus, který je dodnes pokládán za věk svobody a efektivního společenského uspořádání, které vytváří maximální prostor pro iniciativy jednotlivců.

Pokud se dnes hovoří o krizi liberální demokracie, bývají většinou zmiňovány sociální a ekonomické aspekty spojené s postupující globalizací, jako je náhlá otevřenost světa, expanze nových ekonomik, nejistota spojená s rozpadem starého geopolitického pořádku, multikulturalismus a stále se zvětšující sociální nerovnost. Neschopnost reagovat na tyto problémy vyvolává – podle většiny analýz a komentářů - nedůvěru v tradiční model liberální demokracie. Z toho těží populisté vyvolávající strach ze zániku starých jistot.

Není pochyb o tom, že socio-ekonomické problémy hrají v současné krizi liberální demokracie značnou roli. Zapomíná se ovšem, že velký podíl na neschopnosti liberální demokracie reagovat na nejnovější problémy globalizovaného světa má neoliberální ekonomická ideologie, jejíž nezamýšlené důsledky paradoxně zbavují liberální demokracii toho, na čem byla postavena.

Tržní mechanismy neoliberalismu, racionálně používané k ovlivňování komerčního a i nekomerčního chování lidí, vedou k narůstání racionálních nálad ve společnosti. Veřejný prostor čím dál více ovládají emoce, víra v jednoduchá řešení přinášející spásu, na druhé straně strach a často i nenávist. Protože stále věříme, že člověk má právo na své svobodné rozhodování, musíme akceptovat tyto iracionální a temné stránky našeho podvědomí jako legitimní součást demokratického procesu. Emoce ovládající veřejný prostor samozřejmě brání účinně řešit současné problémy, protože racionální debata, která byla podmínkou pro to, aby demokraticky přijatá rozhodnutí vedla ku prospěchu společnosti, je nahrazena směsicí obrazů, symbolů, hesel a výkřiků. Neoliberalismus tedy svými tržními mechanismy, které v oblasti médií a marketinku velí využívat nekonečné hlubiny lidské iracionality, ve svém výsledku liberální demokracii rozkládá zevnitř. Víra v racionalitu vede k nadvládě iracionality.

V tuto chvíli nejde jen o ekonomické důsledky neoliberalismu, tedy vzrůstající sociální nerovnost ve společnosti, oslabování státu na úkor korporátní sféry, pověstná privatizace zisku a socializace ztrát. Volný trh na poli informací, globální tržiště nejrůznějších názorů a pravd už tak způsobily chaos, který vyvolává nejistotu a strach. Pokud tomuto chaosu společnost nečelí rozumem ale iracionálně – křikem, strachem, nenávistí, následováním nových věrozvěstů slibujících vyvést lid zpět do klidu a pořádku, sama sebe odsuzuje k zániku. Není divu, že řada lidí pochybuje o užitečnosti zastupitelské demokracie a zpochybňuje i její základní nástroje. Pokud o výsledku voleb rozhodují především peníze a schopnosti marketinkových agentur, nabízí se otázka, zda není rozumnější je nahradit něčím jiným - například losováním. Vzhledem k tomu, že lidské společenství se dokáže ještě mnohem obtížněji než jednotlivec poučit ze svých špatných rozhodnutí, možná by losování připravilo společnosti méně škod, než zdánlivě svobodné volby.

Příklad vzestupu Číny ukázal, že kapitalismus už není podmínkou pro politickou svobodu. Ale ani svoboda již demokracii nezaručuje. Pokud se máme zamyslet nad otázkou, jak z tohoto sevření zábavy, strachu, křiku a nenávisti ven, nenabízí se žádné převratné řešení. Východiskem jistě není návrat k takzvaně tradičním hodnotám a s nimi spojeným řádem, jak to nabízí pravice. Ale recept také nespočívá jen v řešení sociálních nerovností a ekonomických problémů pomocí nově zavedených regulací, jak to vidí levice. Zavedení nových pravidel deregulovanému trhu v oblasti médií a informačních technologií by jistě pomohlo, ale je otázkou, zda k tomu budou politici dostatek vůle a odvahy. Hodně samozřejmě závisí na odvaze a osobní integritě novinářů vzepřít se požadovanému diktátu příběhů a vrátit se ve své práci k faktům.

Ale ze všeho nejdůležitější pro společnost bude obnovení racionální debaty. Pokud se máme vracet k nějaké tradici, tak k tradici racionálního myšlení, která byla vždy doménou západu.