Zlatá doba českého zemědělství může být teprve před námi

Uživit lidstvo bude složitější. Václav Cílek o tom mluvil na přednášce na brněnském veletrhu TECHAGRO. Jaké změny čekají zemědělství a co to může znamenat pro Česko, si přečtěte v autorském přepisu přednášky, který vám Echo24 přináší.

Na letošním brněnském veletrhu zemědělské techniky TECHAGRO proběhla za poměrně velkého zájmu veřejnosti konference o budoucnosti českého zemědělství. Většina účastníků přitom vydržela od samého začátku do konce. Myslím, že se něco ve společnosti mění. Dřív by tento typ konference přilákal dejme tomu teoreticky a akademicky uvažující odborníky, ale dnes je situace o dost jiná v tom smyslu, že „časy, ty se mění“, jak kdysi zpíval Bob Dylan. Budoucnost nevstupuje poklidně a nenápadně do dveří, ale hlučně a nevyzpytatelně se dožaduje vstupu. Řekl bych, že dva hlavní motivy konference se týkaly stavu půd a byrokratické zátěže. Ředitel středně velkého zemědělského podniku za rok napočetl 37 kontrol, zatímco dřív jich bývalo kolem sedmi a na zahraniční farmě srovnatelné velikosti do dvou. Velice instruktivní byly záběry na tutéž půdu hnojenou syntetickými hnojivy a hnojem, jehož organické látky zároveň zadržují vodu. V druhém případě byly rostliny znatelně větší a listy měly tmavší odstín.

Během dalších třiceti let předpokládají různé studie (např. WEC, Living Planet, DOE), že lidstvo bude potřebovat o 30, ale spíš o 50% víc energie a potravin. V rozvinutých státech však produkční kapacita víceméně dosáhla svého vrcholu a v zemích tropického a subtropického pásma je ohrožena fluktuacemi počasí. Jeden z běžných, starších scénářů upozorňuje na přirozenou variabilitu jihovýchodního monzunu, na které závisí víc jak třetina indické a čínské populace. Již déle jak deset let se čeká na potravinový cenový šok, který se zatím naštěstí nedostavil. Nicméně jv. Asie je jen jednou ze zranitelných produkčních oblastí v situaci, kdy zhruba osm hlavních producentů dodává obilí dalším sto státům a čtyři státy pokrývají téměř 50% světové produkce pšenice. Mezi největší dovozce patří z blízkých zemí Egypt, Alžír a Turecko, které budou růstem cen potravin pravděpodobně destabilizovány.

Další produkce je limitovaná dostupností vody a klimatickými změnami, ve kterých větší roli než oteplování hraje nevyrovnaný chod klimatu, kdy v našich podmínkách musíme počítat se sezoně nevyrovnanými srážkami s trendem k sušší první polovině a vlhčí druhé polovině vegetačního období, četnějšími tropickými dny v létě, ale s možností velice chladných epizod v zimě. Odrůdy s nejvyššími výnosy však nepatří mezi odrůdy s nejvyšší odolností.

Co se týče energetických vstupů, tak první klíčový milník bude rok 2022, kdy má být odstaveno až 40% kapacit výroby elektřiny v českých tepelných elektrárnách (a zároveň rok, kdy mají být odstaveny všechny německé jaderné elektrárny) a rok 2035, kdy velice pravděpodobně nebude prodloužena životnost JE Dukovany. Situace s evropskou energií připomíná situaci s potravinami – zatím poměrně malé přebytky sráží ceny, ale budoucí malé nedostatky mohou vést k cenové panice.  Vyšší ceny energie znamenají vyšší ceny dusičnanu amonného a rovněž ložiska fosfátů se během dvaceti let pravděpodobně přiblíží produkčnímu maximu. I potom budou fosfáty dostupné např. díky recyklaci odpadních vod, ale dražší.

Pokud se svět či EU pod tlakem nutnosti rozhodne něco dělat s globálním oteplováním, tak zhruba 55% uvolněného oxidu uhličitého pochází z průmyslové činnosti, ale celých 45% ze změn ve využívání krajiny, kde zásadní je odlesňování a úbytek organické hmoty v půdách. Důraz tedy bude kladen nejenom na průmysl, ale také na zemědělství a lesnictví. Z dlouhodobého hlediska se tak v globálním měřítku stále víc posouváme do propojeného pole klimatické, energetické a potravinové nestability, která má tyto hlavní složky:

Stav krajiny. Potřebujeme krajinu s vysokou vodní retencí a schopností ukládat uhlík. Závažným středoevropským problémem se stává plošná kůrovcová kalamita s dopadem na zadržování vody.

Stav půd, které jsou stále víc ohrožené erozí, úbytkem organické hmoty, zastavováním a degradací. Hlavním opatřením je zde rozčlenění velkých polí, zvýšení počtu dobytka a obecně ochrana půd.

V měřítku deseti let hrozí zvýšení cen energií a tím i syntetických hnojiv. 

Trh je pokřivený dotačním systémem a byrokratická zátěž roste. Regule EU jsou příliš komplikované a restriktivní např. v oblasti přidružené výroby nebo prodeje „ze dvora“ místním lidem.

Schází lidé ochotní pracovat v zemědělství, což souvisí jak s charakterem doby, tak i vzdělání.

Hlavní celkový trend je stále napjatější situace z hlediska globální potravinové bezpečnosti, což znamená nutnost vytvářet méně ekonomicky výkonná, ale odolnější hospodářství. Čeká nás – a tím nás rozumíme většinu Evropy – promyšlená péče o půdu a krajinu, schopnost pokrýt část hnojiv vlastní produkcí i plán co dělat za situace opakujícího se chronického sucha a při zdražení cen energií. Nicméně vzhledem ke klimatické a půdní situaci ČR jsme ve světově nadprůměrné situaci, takže zlatá doba českého zemědělství může teprve být před námi.