Zchladit si žáhu na Dalíkovi

V pomyslné kategorii „Jak spravedlivě pobouřit čtenáře“ mířilo tento týden nejvíc na komoru odhalení, že Topolánkův lobbista Marek Dalík, toto pondělí podmínečně propuštěný v půlce trestu, svůj trest místo vězení „přestál částečně bez dozoru v penzionu“. To je titulek druhého nejčtenějšího zpravodajského serveru v zemi iDnes.cz, ale zástupně poslouží jako vzorek většiny české zpravodajské produkce. Aktuálně.cz, které Dalíkův penzion vykoplo, v titulku volí slovesa „pobýval a obědval v penzionu“ – kde ho hlídala majitelka. Pobýval a přestál znamená, že tu a tam přes den chodil do Penzionu u císaře Zikmunda pracovat. Aktuálně píše, že penzion je to luxusní, tipl bych si, že byť to muselo být příjemnější prostředí než věznice, nejen Dalík má o luxusu jinou představu. Dalíka nezavřeli za zločin, jímž by byl fyzicky nebezpečný okolí, útěk u něj taky nehrozil, byl v první nápravné skupině. Penzion má se znojemskou věznicí dohodu o využívání vězňů od roku 2007. Není tu nic k divení.

Nejhorší na zpravodajství je podprahové vytváření dojmu, že odsouzený v penzionu bydlel. Což samozřejmě není pravda. Dokonce ani velkou většinu svých dní ve výkonu trestu se nedostal za bránu vězení. Podle oficiálních údajů Vězeňské služby strávil prací v penzionu maximálně pětinu odkrouceného trestu. Jistěže titulky se vytvářejí tak, aby čtenáře uchvátila zvědavost a článek si otevřel. Bude ale určitě víc čtenářů, kteří skončili u titulku – a v řadě z nich to posílí dojem, že jsou u nás dva druhy vězňů, k těm privilegovaným že patří kmotři z ODS a že kmotři nebo i údajní kmotři ODS dosud představují ústřední problém života v České republice. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová, žena, jíž nebylo hloupé nastoupit do vlády trestně stíhaného premiéra, neváhá oznámit, že Dalíkův pobyt v penzionu nechá překontrolovat.

Marek Dalík sice skutečně vypadá, že patří do kategorie „Zavřeme ho, a on už bude vědět za co“. Pět let za podvod při jednáních o nákupu pandurů Topolánkovou vládou je kromě peněz v lahvi od vína pro Davida Ratha jediný „velký“ případ z kategorie ostře sledovaných kauz korupce ve vysoké politice, který se podařilo dotáhnout za mříže Lence Bradáčové. Je to ale, při vší Dalíkově pověsti, případ krajně sporný.

Bývalý Dalíkův kamarád a sponzor Mirek Topolánek může být předpojatý, nicméně tady jsou pro jeho tvrzení, že to byla „justiční prasárna“, jisté důvody. Jmenujme aspoň dva. Jednak údajný úplatek, který Dalík měl žádat po rakousko-americké firmě Steyr dodávající pandury, není policejně nijak zdokumentovaný, rakouský manažer Stephan Szücz o něm promluvil čtyři roky poté.

Z tohoto stavu tvrzení proti tvrzení povstal neuvěřitelný slalom soudce, který nakonec Dalíka odsoudil. Soudil ho za pokus o korupci, když u soudu už zmíněný Topolánek na Dalíkovu (a trochu i svou obhajobu) pravil, že Dalík na něj neměl takový vliv, jak se traduje, soudce změnil obžalobu a Dalíka odsoudil za podvod, v nějž se prý snažil uvést Szücze. To je naprostá bezohlednost vůči obžalovanému – a to ve chvíli, kdy orgány činné v trestním řízení vůči těm opravdu mocným berou ohledy do té míry, že policie se ani nepokusí zajistit důkazy a věří obžalovanému (Andreji Babišovi a zaměstnancům Agrofertu v jeho případu Čapí hnízdo). A u takového odsouzeného se hraje na to, že je ještě pořád nějak mocný, systémem šanovaný.

Člověka fascinuje, jak tahle mediálně-politická hra, kdy se lidu předhazují darebáčci a na nich se předvádí přísnost, aby skutečné panstvo mezitím ovládlo stát a jeho instituce, funguje s neztenčenou měrou ještě po více než pěti letech.

Další texty Daniela Kaisera čtěte zde.