Inflace se hned tak nezbavíme

ÚHEL POHLEDU: Ve statistice – a zejména té ekonomické – platí, že když se v ní vrtáte dostatečně dlouho, vždy si najdete nějaký úhel pohledu, podle kterého čísla vypadají dobře i špatně. Ukažte mi jakýkoliv makroekonomický ukazatel a já vám k němu poskytnu dva komentáře, které budou oba pravdivé, ale jeden z nich bude vypadat pozitivně a druhý negativně. Těžko proto říct jednoznačně, jak vnímat následující fakt.

Index výrobních cen v eurozóně totiž v květnu meziročně vzrostl o 9,6 %. Překonal tak očekávání, které už tak bylo vysoké: předpokládal se růst výrobních cen o 9,5 %. Přitom v dubnu ještě výrobní ceny v eurozóně rostly „jen“ o 7,6 % - jako by snad 7,6 % bylo u inflace málo, byť jde v tomto případě pouze o inflaci výrobních cen.

Inflace cen výrobců by na první pohled nemusela spotřebitele až tak moc zajímat (že zajímá podniky, je jasné). Ale to opravdu jen na první pohled. Vyšší ceny výroby se logicky dřív či později vždy začnou propisovat i do konečných cen pro spotřebitele. Výrobci prostě nemohou prodávat za ceny pod svými rostoucími náklady. Jen to vždy má v praxi malé zpoždění.

A teď střih, jiný ukazatel: Podle České národní banky takzvaný Harmonizovaný peněžní agregát M3, což jsou poměrně široce chápané peníze zahrnující i vklady v bankách, vzrostl ke konci května o 10,7 %. O měsíc dřív rostl o 10,8 %. Ale současně s tím se snížil také objem vkladů na 5,944 bilionu korun z dubnových 6,040 bilionu korun. Neboli jinak řečeno: Měnový agregát vklady roste, samotné vklady ale klesají!

Takže ještě jinak řečeno totéž: Logicky z toho plyne, že prostě musí růst objem peněz „pod polštářem“. Lidé zkrátka v průměru mají od vlády skrze různé vládní pomoci, stejně jako od zaměstnavatelů skrze mzdy příjmy dost velké. Minimálně tedy dost velké na to, že stále je část ekonomiky v recesi. Tyhle peníze se ale moc neutrácí. Maloobchodní tržby nikterak zázračně nerostou. Peníze tedy jsou skutečně schované doma doslova „v sejfech“, anebo jsou za ně nakupovány věci, které se zrovna moc ve výkazech maloobchodních tržeb neobjevují…

A teď pozor. Co se stane, když v oběhu je stále víc peněz neuložených v bankách, rozptýlených mezi lidmi, ale neutracených? No – čeká se, až lidé a firmy dojdou k názoru, že už se jim zase z nějakého důvodu utrácet chce, třeba protože už dlouho neslyšeli o covidu & spol., a pak tyto peníze najednou vrhnou do obchodů. Jenomže výrobci do obchodů nebudou stačit dodávat zboží, protože sice chtějí, ale nemohou vyrábět - chybí materiál od dřeva až po čipy. A co se stane, když hromada lidí chce nakupovat, má ještě větší hromadu peněz, ale není zboží…? Bingo, ceny začnou růst.

A už se skoro dostáváme do velkého finále. Nejprve ale malá exkurzička do ekonomické teorie: Teorie rozlišuje inflaci z titulu vysokých nákladů a inflaci z titulu vysoké spotřeby. Zdražování výrobních cen je zjevně inflace z titulu vysokých nákladů – a není se absolutně čemu divit, když vládní pandemická opatření po celém světě zpřetrhala dodavatelské vztahy. Naposledy jsme to pozorovali v podobě paralýzy čínských přístavů.

A současně s tím jsme před chvilkou mluvili o spotřebitelské inflaci z titulu velkého množství peněz v oběhu, které tam nasypaly centrální banky i vlády, a které patrně jednou budou prudce hozeny do maloobchodu, čímž vyženou spotřebitelskou inflaci výš. To je inflace spotřebitelská. Máme tu tedy oba typy inflace současně.

Spotřebitelská inflace má alespoň teoreticky známé řešení v podobě zdražení peněz, tedy zvýšení úrokových sazeb. To je přesně to, co nedávno provedla Česká národní banka. Na inflaci nákladovou ovšem nic takového neplatí. Na tu by částečně platilo jen naprosté uvolnění protipandemických opatření, a to globálně. Na to to ale zatím zrovna nevypadá. A my tu teď máme obě inflace zkombinované.

A to je problém. Znamená to jediné: léčba inflace bude složitá a dlouhodobá. A vklady v bankách budu dlouhodobě úročené méně, než kolika procent bude tato inflace dosahovat. Inflace tak bude požírat úspory ještě dlouho.