Nedávný pobyt prezidenta Miloše Zemana v nemocnici nebyl ze strany Hradu zrovna ukázkou komunikační transparentnosti. Nejdříve Jiří Ovčáček odmítal mluvit s novináři a jen sdílel na Twitteru citáty z Bible. Až po dvou dnech prezidentská kancelář oznámila, že hlava státu trpí pouze dehydratací a mírným vyčerpáním. Pak se Zemanův pobyt v nemocnici o den neplánovaně protáhl. Ovčáček znovu nesdělil důvody. Nelze se divit, že se v takovém případě šíří spekulace, jestli prezidentův stav není horší, než jeho okolí dává najevo.
Miloš Zeman však není jediným státníkem, o jehož zdravotním stavu kolují divoké fámy.V případě amerického prezidenta Joea Bidena je situace snad ještě horší. U Zemana nikdo nepochybuje o tom, že duševně zůstává svěží, pochybnosti panují okolo jeho fyzického stavu. U Bidena je tomu přesně naopak. Na svých 78 let je ve výborné fyzické kondici, jak dokazuje třeba projížďkami na kole. Události posledních několika dnů však vrhají pochybnosti na to, jestli je Biden zcela v pořádku mentálně. Zatímco fyzický handicap chod státu nijak neohrožuje, koneckonců Franklin Roosevelt z vozíčku vyhrál druhou světovou válku, pokud není vůdce nejmocnějšího státu světa zcela přítomen duchem, může to mít závažné důsledky.
Spekulace a vtípky o Bidenově mentálním zdraví kolovaly již během volební kampaně. Například své působení evidentně bral mnohem ležérněji než jeho protivníci, se spoustou volných dní, kdy neměl program. I tak byly jeho výstupy plné přeřeků a nesmyslů. Jenže tehdy nad tím šlo mávnout rukou. Omezený program byl vydáván za geniální strategii, kdy se Bidenovi protivníci ztrapňovali na veřejnosti, zatímco on sám vylézal, jen když opravdu musel. Přeřeky a přežblebty jsou také celkem obvyklou výbavou politiků. George Bush mladší jimi byl proslulý a ani proud vědomí Donalda Trumpa občas nedával smysl.
Bidenův ležérní přístup však pokračuje i v Bílém domě. Zdá se, že zvládá jedno velké angažmá denně, kdy přečte předem připravený projev, odmítne jakékoliv otázky a pak si dá po zbytek dne „oraz“. Problémy s tímto přístupem se projevily v posledních dnech, zvláště v uplynulém týdnu, kdy probíhalo generální valné shromáždění OSN, a Biden tedy měl neustálou šňůru schůzek a jednání.
Například když měl jednání s britským premiérem Borisem Johnsonem, vyzval Johnson neplánovaně britské novináře k dotazům. Došlo pak k menšímu skandálu, když pracovníci Bílého domu uťali Johnsona uprostřed odpovědi a žurnalisty vyhnali, evidentně v obavě, že by někoho mohlo napadnout položit otázku i Bidenovi.
Naštvaní novináři dokonce vznesli oficiální protest, mluvčí Bílého domu Jen Psakiová hodila vinu na Johnsona. Prý prostorem pro otázky porušil protokol. Přitom možnost vznést pár dotazů je v těchto případech celkem normální.
Jednomu z fotografů se také podařilo zachytit Bidenův papír s poznámkami. Byly tam takové rady, jako že má Johnsona přivítat v Bílém domě a zdůraznit přátelské vztahy mezi USA a Británií.
Při jednání s indickým premiérem Naréndrou Módím Biden raději předem prohlásil, že otázky nebudou.
Celé to působí, jako by personál Bílého domu bránil kontaktu prezidenta s veřejností. Neustále postrkování prezidenta, bránění novinářskému přístupu... Mají lidé kolem Bidena strach, že vyjde najevo, že na svou práci již nemá?
Problémy přitom Biden mívá i při předem připravených příležitostech. Když v OSN četl ze čtecího zařízení svůj projev, pletl si Spojené státy a Spojené národy (v angličtině US a UN).
Příklady Bidenova možného mentálního úpadku se však najdou i před současným zasedáním OSN. Když společně s Borisem Johnsonem a australským premiérem Scottem Morrisonem ohlašoval nový bezpečnostní pakt, zdálo se, že zapomněl, kdo Morrison je, a označil ho jako „chlápka od protinožců“.
Nejnápadnější ale bylo Bidenovo podivné chování během nedávné afghánské krize. Přestože Tálibán obsadil Kábul a byla zahájena evakuace, trvalo Bidenovi několik dnů, než se objevil na veřejnosti. Neustále také pendloval mezi Bílým domem a venkovským sídlem prezidentů Camp David; působilo to tak, že chce mít svůj klid.
Na ten má Biden jistě právo, je to starší člověk. Funkce amerického prezidenta je ale nejnáročnějším povoláním na světě. Občas kolují fotografie prezidentů před tím, než se ujmou úřadu, a po pár letech v něm. Nápadné je vždy jejích zešedivění a ztrhané výrazy. Možná to už prostě není práce pro pozdního sedmdesátníka. Situace, kdy poslední slovo nemá zvolená hlava státu, ale neviditelní úředníci kolem, je minimálně ústavně na hraně. Jeden z nejvlivnějších lidí současné administrativy je Ron Klain, šéf kanceláře Bílého domu. Republikáni mu pro jeho údajný vliv přezdívají „premiér“, čímž jasně dávají najevo, kdo podle nich ve skutečnosti vládne.
Jistě mnoho lidí ve Washingtonu již studuje 25. dodatek ústavy. Ten popisuje proces odvolání prezidenta, pokud ze zdravotních důvodů není schopen vykonávat svou funkci.
00:02
