Nejslavnější stalinský vězeň. Alexandr Solženicyn prošel frontou i gulagem
Solženicynovo svědectví
NOVÉ
1
Slavný ruský spisovatel Alexandr Solženicyn, který zemřel před deseti lety, 3. srpna 2008, ve věku 89 let, svým dílem odhaloval nelidskost sovětského systému, kterou okusil na vlastní kůži. Hrůzy Stalinských koncentračních táborů naplno odhalil ve svém nejslavnějším díle Souostroví Gulag. Po návratu z nuceného exilu na Západě zpět do vlasti ale bývalý disident a neohrožený bojovník za svobodu vzbuzoval kontroverze svou xenofobií a příklonem k ruskému nacionalismu.
Solženicyn se narodil 11. prosince 1928 v lázeňském městě Kislovodsk v severním podhůří Kavkazu. Na konci druhé světové války, v níž bojoval jako důstojník dělostřelectva a byl dvakrát vyznamenán, byl za kritické poznámky v korespondenci na adresu sovětského vedení zatčen a na osm let skončil v nechvalně proslulém trestném táboře Gulag. V roce 1953 byl ze zdravotních důvodů propuštěn (rakovinu se podařilo vyléčit), další tři roky ale strávil ve vyhnanství v Kazachstánu.
V době přechodného tání za vlády Nikity Chruščova vydal v roce 1962 povídku Jeden den Ivana Děnisoviče, která byla prvním uměleckým dílem z prostředí sovětských koncentračních táborů legálně publikovaným v tehdejším SSSR. Dílo triumfálně obletělo celý svět a Solženicynovi zajistilo světový obdiv. V roce 1970 získal Nobelovu cenu za literaturu, ocenění si však kvůli obavám, že mu vláda nedovolí návrat do vlasti, nepřevzal. V této době byl totiž již silně konfrontován se sovětskou mocí, která mu zabavila několik rukopisů.
Věčný kritik vlasti
V roce 1973 vyšel ve Francii první ze tří dílů Souostroví Gulag. Po zveřejnění výzvy Nežít ve lži byl Solženicyn v únoru 1974 zatčen, zbaven občanství SSSR a vypovězen na Západ. Žil pak v Německu, ve Švýcarsku a v roce 1976 se usadil v americkém státě Vermont. Postupně na Západě vyšly všechny jeho romány Souostroví Gulag, V kruhu prvním, Rakovina. Po okupaci Československa v roce 1968 prohlásil, že „je ostudné být Sovětem“.
Do Ruska se vrátil v roce 1994. K vývoji ve vlasti ale zůstal kritický. Vydal několik esejů o budoucnosti své země a v roce 2000 publikoval svou poslední velkou práci Dvě stě let pospolu o postavení židů v ruských dějinách a jejich roli v bolševické revoluci. Tehdy se musel bránit nařčení z antisemitismu, které se objevilo v tisku.
