Zpověď kajícného opičáka. Leos Carax natočil po devítileté pauze muzikál Annette

ECHOPRIME

Zpověď kajícného opičáka. Leos Carax natočil po devítileté pauze muzikál Annette
Představení začíná. Prolog filmu Annette. Foto: Aerofilms
Týdeník

Ondřej Štindl

Jsou projekce, které člověku utkví v paměti nejen kvůli tomu, jaký film se na nich promítal. Nezapomenu na Tenkou červenou linii ve velkém sále pražského Světozoru, plném trampů, čerstvě se – ještě v maskáčích – navrátivších z víkendového vandru, odhodlaných vychutnat velkofilm o bitvě o Guadalcanal a přiváděných lyrizujícím a kontemplativním stylem Terrence Malicka k nelíčenému, hlubokému a hlasitě projevovanému zoufalství. Na Stalkera ve filmovém klubu v Klimentské, kde to mlátilo a syčelo v trubkách topení a sál vůbec zněl, jako kdyby se právě rozpadal, a stával se tak extenzí dystopických scenerií Tarkovského díla.

K takovým významným projekcím mého života se zařadily i ty cca dvě a čtvrt hodiny, během nichž jsem v jednom pražském multikině sledoval muzikál Annette francouzského režiséra Leose Caraxe. Charakter té výjimečnosti byl ovšem tentokrát intimnější, byla to moje první návštěva kina po víc než roce, zjistil jsem během ní, jak moc jsem odvykl obrazu na filmovém plátně, který mi najednou přišel monumentálnější, síle zvuku v kinosálu. Byl jsem tam navíc úplně sám, což projekci dodávalo osobnější rozměr. Jako kdyby se celý ten složitý technický aparát a také všichni tvůrci a interpreti obraceli právě a jenom na mě. Rozepisuji se tu o okolnostech svého setkání s filmovou Annette, protože jistě ovlivnily i způsob, jímž jsem ten snímek vnímal. Viděl-li bych ho ve vydýchaném sále plném profesionálních diváků na novinářské projekci, asi bych vůči němu byl lhostejnější, náchylnější nechat se otrávit jeho nedostatky nebo protivnými rysy. V červenci 2021 jsem ale byl velmi vděčným divákem. Už jenom proto, že mě dokázal přenést do nějakého jiného světa, který byl tak vzdálený Západu v době končícího lockdownu, jak to jen jde, neřešil jeho témata, neorientoval se podle jeho měřítek, byl ojedinělý způsobem inspirujícím i iritujícím. Nebyl skvělý, možná ani ne moc hluboký, pamatovat si ho ale budu, v časech, kdy podobu filmů jako kdyby často určovaly tupé algoritmy, to může stačit.

Leos Carax (vlastním jménem Alex Christophe Dupont) může působit až jako jemná karikatura velkého francouzského filmového umělce. Nedbalým způsobem „šikézní“ a charismatický šedesátník, který točí někdy až okázale jiné filmy, často zmučené příběhy lásky, podáním vzdálené od střízlivého realismu, plné odkazů k jiným kinematografickým dílům. Annette je jeho první film po devítileté pauze od Holy Motors, extravagantního surreálného spektáklu, který si zamilovala část kritiky i „artového“ (strašné slovo) publika.

Celý text Ondřeje Štindla si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tišteném Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.

Foto: Echo