Tak kdo nás v roce 1968 vlastně okupoval?

Padesáté výročí sovětské invaze do Československa tu vyvolalo docela pestrou debatu na docela hodně témat; dosvědčuje to, že půlstoletému odstupu navzdory je ta událost pořád ještě nějakým způsobem živá, neuzavřená. Lidé se také vyjadřovali k otázce, která může působit až nepřípadně: Kdo nás to tenkrát vlastně okupoval? Nebo přesněji: Byla ta okupace také a především ruská? Jeden by řekl, že alespoň v tomhle bychom po padesáti letech mohli mít jasno. Ale vlastně není divu, vztah k Rusku je v české veřejnosti i mezi jejími politickými špičkami docela proměnlivý. S rostoucí kritikou Evropské unie a vůbec Západu se někomu (v Česku nikoliv většinově) může jevit alternativa nějakého východního spojenectví přitažlivější, v jiných budí obavy agresivita současného Putinova režimu i jistá sofistikovanost, s jejíž pomocí dokáže usilovat o to své a třeba jej v dílčích věcech i dosáhnout.

Nejbizarnější příspěvek v téhle diskusi pronesl – nepřekvapivě – předseda KSČM Vojtěch Filip. Brežněv pocházel z Ukrajiny, tam byla dislokovaná i většina jednotek, které se do obsazení Československa zapojily. Stejně tak většina politbyra, jež o vpádu rozhodlo, byla narozena mimo území dnešního Ruska. Tak jaká ruská invaze?

Podstatně promyšlenějším způsobem se k věci vyjádřil bývalý prezident Václav Klaus. Invaze z roku 1968 podle něj zásadně ovlivnila české (československé) veřejné mínění o Rusku obecně. Je ale potřeba si uvědomit, že v důsledku komunismu trpěli nejvíce ze všech právě Rusové. Na dnešní Rusko není možné pohlížet jako na Sovětský svaz včerejška.

„Jistá hysterie, která je vedena proti dnešnímu Rusku, samozřejmě souvisí s 21. srpnem 1968. A můj permanentní pokus říkat, že to bylo trošku něco jiného a že to byl komunistický Sovětský svaz, a ne dnešní Rusko, málokdo chce vzít na vědomí,“ řekl v rozhovoru pro ČT. Převedeny do takto zobecňujících tezí mohou prezidentovy názory působit vlastně rozumně. Samozřejmě, ať už si o Putinově režimu myslí kdokoliv cokoliv, s poměry ve Stalinově SSSR se život v dnešním Rusku nedá srovnávat. A jistě je také pravda, že ani v nejtvrdších časech komunistické totality míra a krvavost represí v Československu nedosahovaly sovětské úrovně.

Podle Klause je zřejmě třeba oddělovat vražednou ideologii velmoci, která ji po světě šířila, od země, již ovládla. Jenomže to s takovou důsledností není možné. Sovětský režim byl takový, jaký byl, protože byl komunistický, ovšem také proto, že byl ruský. O čtyřiceti letech jeho československé verze se dá mluvit jako o bolševizaci a v nějaké míře i rusifikaci. Sovětský svaz se zrodil ze střetu velmi „západnické“ ideologie a ruských poměrů (nechci tím tvrdit, že kdyby se komunismus nebo reálný socialismus poprvé prosadily a udržely jinde, byly by lepší, asi by ale byly jiné; nakonec, možná se jinde než v Rusku naplno prosadit ani nemohly). Sovětský svaz vznikl revolucí, která v Rusku a dalších svazových republikách vyvrátila mnohé tradice a instituce, jistě nastolila nějakou míru diskontinuity. Jenomže mezi carským a sovětským Ruskem existovala také nějaká kontinuita, i v porevolučním SSSR, tamní režim vykazoval též jisté trvalé charakteristiky výkonu moci v Rusku, opíral se také o nějakou místní tradici a dál ji rozvíjel. Stejně tak je ta tradice živá v Rusku dnešním. Na otázku, zda je dnešní Ruská federace totožná s někdejším Sovětským svazem, neexistuje jednoznačná odpověď. V mnoha ohledech se ty dvě země jistě a zásadně liší, v jiných zase tolik ne. Existuje mezi nimi stejná podobnost, příbuznost jako mezi SSSR a Ruskem carským. 

Bývalý prezident má ovšem naprostou pravdu, když připomíná, že komunistickou diktaturou Rusko utrpělo ze všech nejvíc. Desítky milionů mrtvých nebo režimem drasticky perzekvovaných… A také množství lidí, kteří i v takhle šílených podmínkách dokázali v různých situacích projevit elementární lidskost, i když tím riskovali život (a často ho také ztratili). Tohle „druhé Rusko“ se svými oběťmi a také kulturou světového významu si jistě zaslouží být připomínáno, obdivováno, v mezích možností podporováno. Neřekl bych ale, že by se tohoto cíle dalo dosáhnout, řekněme, zvýšenou přilnavostí ke Kremlu.