Mýtus o mírotvorcích. Naivní víra v mezinárodní organizace

Uplynuly již čtyři roky od počátku nepokojů na východě Ukrajiny. Tomu, co pak následovalo, lze říkat všelijak, např. občanská válka, protiteroristická operace, ruská intervence nebo přímo rusko-ukrajinská válka, ale nesporné je, že v příčinách, průběhu i důsledcích hrají ústřední roli zájmy regionálních i světových velmocí. Je tudíž naivní až nebezpečné spoléhat na to, že se to může změnit díky vlivu jakýchsi mezinárodních struktur.

Americký prezident Donald Trump čelí hlasitě kritice mj. za to, že preferuje bilaterální vztahy mezi státy před mezinárodními organizacemi. Ústředním motivem této kritiky je tvrzení, že se tak oslabuje liberální systém komplexních vztahů, smluv a organizací, které se (údajně) starají o udržování míru. Trump je také kritizován za to, že upevňuje vztahy s autoritativními režimy, místo aby podporoval liberální demokracie, jež přece „proti sobě neválčí“. Realita je však spíš taková, že Trump prostě jen nenosí růžové brýle.

Zejména je značně diskutabilní, zda nějaký „liberální mezinárodní řád“ někdy reálně existoval a fungoval. Jde o často opakovanou mantru těch, kdo věřili či stále věří v onehdy vyhlašovaný „konec dějin“ a definitivní vítězství liberální demokracie. Po skončení studené války se mohlo na krátkou dobu zdát, že pád sovětského impéria otevřel cestu k rozmachu západních hodnot a idejí po celém světě, toto nadšení mělo ovšem krátké trvání. V Evropě jej ostatně velmi rychle narušily krvavé orgie provázející rozpad Jugoslávie.

Dokonce i po 11. září 2001 zněly hlasy, podle kterých šlo „jen“ o tragický moment, jenž nemá šanci narušit „předurčený“ pochod ke konci diktatur a vítězství demokracie. Vojenské operace v Afghánistánu a Iráku, prezentované i jako „export demokracie“, do toho zdánlivě zapadaly a také „arabské jaro“ se dočkalo přivítání, jenže to už apologetům „liberální hegemonie“ začínal jejich nadšený úsměv poněkud mrznout na rtech.

„Konec dějin“ jaksi nenastal a místo něj se dostavil spíše „Střet civilizací“. Tyto dva pojmy se rovněž shodují s názvy knih dvou politologů, kteří předložili zcela protichůdné vize toho, kam se bude mezinárodní scéna ubírat. Francis Fukuyama vsadil na triumf liberální demokracie, na stránkách knihy Samuela Huntingtona je naopak líčena podstatně skeptičtější vize, podle které čekají svět nábožensky a etnicky motivované konflikty.

Realita dnešního světa se podstatně více podobá vizi v roce 2008 zesnulého Huntingtona, jenž ale kromě své jistě nejslavnější knihy napsal i další díla. Jedno z nich, nazvané Třetí vlna (The Third Wave), se zabývá empiricky odpozorovanými „cykly“, v nichž přibývá demokratických režimů a ubývá států řízených diktaturami. Huntington byl v podstatě optimistou a tvrdil, že je demokracie dlouhodobě na vzestupu, ale také upozornil, že „nové“ demokracie jsou nestabilní a existují i „zpětné vlny“, resp. posilování diktatur.

Principiální rozdíl mezi Fukuyamou a Huntingtonem spočíval v tom, že první z nich uvěřil, že vítězství západní liberální demokracie a tržního kapitalismu ve studené válce znamená, že tyto principy tím mají nějaký „zaručený nárok“ na globální expanzi. Někdy se tvrdí, že Huntington byl skeptický vůči perspektivám demokracie obecně, avšak jeho Třetí vlna prokazuje, že tomu tak vůbec nebylo. Huntington byl skeptikem „jen“ ve vztahu k šancím demokracie tam, kde se pro její etablování nevyskytují potřebné podmínky.

Huntington se „arabského jara“ nedožil, ale lze předpokládat, že v opačném případě by zřejmě nepatřil k těm, kdo tento proces vítali. Nejspíše by předpovídal, že nadšení se utopí v krvi a že se situace v regionu po pádu autoritativních režimů spíše zhorší. Ostatně právě Huntington byl autorem výroku, že islám má „krvavé hranice“. Už v 90. letech varoval, že expanze islamismu bude ve 21. století patřit k hlavním příčinám konfliktů.

Poněkud méně se připomíná fakt, že Huntington předpovídal i rozpad Ukrajiny, kterou uváděl jako typický příklad „rozdělené země“ nalézající se na pomezí dvou civilizací, v jejím případě katolicko-protestantské a pravoslavné. Toto chápání (stejně jako pohled na islám) dokazují, že Huntington definoval koncept civilizací primárně nábožensky, ovšem současný svět napovídá, že právě v tomto pojetí neměl tak úplně pravdu.

Huntington totiž hovořil o úpadku soupeření velmocí, na jehož místo nastoupí právě konflikty mezi civilizacemi, byť nějakou vedoucí velmoc má každá z civilizací (pozoruhodné je, že u té muslimské patrně celkem správně vsadil na Turecko). Byl dosti skeptický vůči mezinárodním organizacím v klasickém pojetí a navrhoval, že by se OSN měla uspořádat podle civilizačního (potažmo náboženského) principu. Zřejmě ale nedomyslel, že koncept civilizací může skončit ve výsledku podobně jako sázka na mezinárodní instituce.

Pokud se nyní vrátíme k úvodnímu tvrzení kritiků Trumpovy zahraniční politiky, pak je nutno konstatovat, že opravdový význam mezinárodních organizací a smluv je daleko menší, než by jejich zastánci chtěli prokázat. Přestože (někdy) vznikají také proto, aby zabránily válkám, lze s naprostou jistotou prohlásit, že reálná úspěšnost těchto snah je hodně sporná. Jistě není třeba detailně rozebírat, jak tragicky neefektivní byla Společnost národů, která vznikla proto, aby už nikdy nezačalo nic takového jako první světová válka.

Po druhé světové válce založená OSN má sice mnohem větší význam a možnosti, ovšem (a na to se velmi často zapomíná) její skutečné kapacity se uplatňují hlavně v oborech, jež se míru a války týkají jen málo, pokud tedy vůbec. Sice už v korejské válce v roce 1950 bojovala vojska pod vlajkou OSN, fakticky ale samozřejmě šlo převážně o síly západních zemí, které tuto akci prosadily kvůli pohrdavé absenci delegáta SSSR.

Dá se říci, že právě tento případ předznamenal fungování OSN až do současnosti. Z větší části jde zkrátka o velkolepý debatní klub, který (když se na tom velmoci dohodnou) cosi odsoudí a schválí jakési sankce, popř. vyšle mírové jednotky, které pak ale mají většinou nejvíce starostí s tím, jak mají v konfliktní zóně přežít, aniž by porušily svůj mandát. A už vyloženě groteskně působí tvrzení, že OSN zabránila začátku třetí světové války, resp. že to byla její existence, co nedovolilo probíhající studené válce přerůst do „horké“.

Ve skutečnosti však dělala OSN leda tak „kulisy“ pro ideologické soupeření USA a SSSR, jež se většinou omezovalo na „války v zastoupení“ ve třetím světě. Přímý otevřený konflikt nebyl odvrácen díky vlivu OSN, nýbrž díky vzájemnému jadernému odstrašování, protože ani jedna z velmocí nechtěla riskovat globální nukleární válku. Dodržovala se jakási „nepsaná pravidla“ (např. o výměně špionů) a svět byl určitým zvráceným způsobem stabilní a předvídatelný, což je něco, co o současné scéně zdaleka tolik neplatí.

Po čtyři dekády studené války existoval bipolární svět, v němž si dvě nejvýznamnější velmoci vytknuly (alespoň oficiálně) za cíl šířit ideologie s globálním vlivem. Na jedné straně liberální demokracie a tržní kapitalismus, na straně druhé komunistická „diktatura proletariátu“. Mohlo se zdát (a Huntington přesně to předpovídal), že na toto místo nastoupí „civilizační“ střety, jež se budou točit především okolo náboženství.

Tuto motivaci však dnes projevuje v podstatě jen islám. Soupeření velmocí sice pokračuje, ale onen „mesiášský“ motiv se z něj zjevně vytratil. Ještě nedávno opěvovaná globalizace přišla o svůj punc a můžeme sledovat spíše jakousi „renesanci“ národních a regionálních zájmů. Proto se hovoří o „glokalizaci“, tzn. o orientaci mocností zejména na okolní regiony a o obnovování starých sfér vlivu. Najdou se tací, podle nichž byla i studená válka jen ideologickou zástěrkou, jež kamuflovala geopolitické zájmy Ameriky a Ruska.

Na tom něco pravdy být může, protože zahraniční politika Sovětského svazu se v řadě aspektů kryla s tradičními velkoruskými ambicemi, stejně tak kroky USA vůči Latinské Americe měly pořád povahu péče o „zadní dvorek“, obrovský význam ideologického soupeření se však zcela popírat nedá. O této dimenzi studené války lze určitě zajímavě diskutovat, ale v dnešním světě ideologická rovina mocenského soupeření chybí.

Také proto řada politologů odmítá popisovat dnešní situaci jako „druhou studenou válku“. To, že mezinárodní scénu definuje především soupeření velmocí, je stovky let axiom, nikoliv cosi, co by vyžadovalo speciální pojem. Zvláštnost studené války představovala hlavně ideologická motivace dvou bloků zemí, kdežto dnešní stav se podobá spíš aktualizované podobě „koncertu velmocí“, který existoval zhruba mezi roky 1815 a 1914.

Tehdejší imperiální politika Británie, Francie, císařského Německa či carského Ruska se nijak netýkala ideologií, protože šlo o území, trhy a suroviny. Jinými slovy, jednalo se o racionálně, resp. materiálně motivované soutěžení, nikoli plnění jakéhosi mesiášského poslání. Podobnost s dneškem spočívá i v tom, že šlo o svět multipolární, avšak samozřejmě se znatelně obměnilo spektrum „hlavních hráčů“. Rozhodující roli v onom „koncertu velmocí“ hrály evropské země a USA, teprve na samém konci se přidalo Japonsko.

Dnes však onehdy dominantní evropské velmoci ustupují do pozadí a na své „místo na slunci“ si dělají nárok mnozí další. Nejde jen o Čínu, Indii a Brazílii, o kterých se nejvíc mluví, neboť je tu i mnoho dalších. V závislosti na tom, koho se zeptáte, můžete obdržet hodně pestrý výčet regionálních velmocí, z nichž část může jevit i globální aspirace. Třeba Jižní Korea, Austrálie, Saúdská Arábie, Írán nebo Turecko, z evropských států určitě Polsko, ale někdy mohou zaznít i „divoké karty“ typu Kazachstánu nebo Malajsie.

V každém případě však jednoznačně platí, že formát mezinárodních vztahů vytvářejí primárně zájmy národních států, na prvním místě pak samozřejmě velmocí. Inaugurační projev Donalda Trumpa a jeho řeč v OSN nebyly žádné excesy, nad kterými je třeba se pohoršovat. Šlo jenom o syrové a nepřikrášlené popisy skutečnosti, kterou Trump jako byznysmen bez ideologických brýlí vnímá a ve které chce vybojovat pro USA to nejlepší.

Mezinárodní organizace mohou sehrávat různé úlohy, počínaje „zástěrkou“ pro národní zájmy států a konče totální irelevancí, protože pokud velmoci chtějí prosadit svůj zájem, tak to učiní, resp. přinejmenším se pokusí to učinit bez ohledu na nějaké mezinárodní instituce či smlouvy. Na tomto místě se dají uvést dva výroky, jež pronesl velmistr realistické politiky, kancléř Otto von Bismarck. První se vztahuje ke smlouvám: „Všechny smlouvy mezi velmocemi přestávají být závazné, jestliže dojde na boj o existenci.“

Když tento výrok vztáhneme na současný svět, tak z hlediska realistické (či cynické?) politiky nemůže příliš překvapovat např. ruský postup vůči Ukrajině. Když se v Kremlu rozhodovalo o tom, zda poslat neoznačené vojáky na Krym a Donbas, tak se řešily vojenské aspekty a možná reakce západních zemí, nikoli to, zda se tím poruší Budapešťské memorandum, v němž Rusko patří mezi garanty hranic Ukrajiny. To neznamená nějaké omlouvání ruských akcí, ale je třeba realisticky chápat, jak se velmoci chovaly a pořád chovají.

Každopádně je velmi naivní se domnívat, že nějaká mezinárodní organizace nebo smlouva má schopnost zabránit válce. V roce 1914 už prostě soupeření mocností dospělo na úroveň, na níž byla válka v podstatě neodvratná, a pokud by podobný stav nastal i někdy v blízké či vzdálené budoucnosti, opět s tím žádná instituce asi nic nenadělá. Tvrdě řečeno, proti zájmům mocností nemůžou mezinárodní smlouvy uhrát ani bod.

Pro Českou republiku má snad ještě větší důležitost další zajímavý výrok německého státníka: „Slovo Evropa jsem slyšel nejčastěji z úst politiků, kteří pro svou zemi žádali něco, o co by se neodvážili žádat vlastním jménem.“ Copak má ještě smysl předstírat, že národní zájmy mnoha států zmizely a byly nahrazeny chimérickými „evropskými zájmy“? Daleko spíše platí, že ony „evropské zájmy“ jsou kamufláží pro zájmy států.

Evropská unie není a ve skutečnosti ani nikdy nebyla jakýmsi dobročinným spolkem, který by měl světu přinést mír, spravedlnost, pokrok či něco jiného. Jde o spolek národních států, jež se z různých důvodů rozhodly kooperovat ve prospěch svých národních zájmů. To logicky platí i pro Česko, jež by mělo svou zahraniční politiku řídit s tímto vědomím. Nejde zde samozřejmě o výzvu k „Czexitu“, jde jen o výzvu k debatě o tom, které své zájmy má Česko prosazovat na půdě EU a pro které by bylo vhodnější hledat jiné cesty.