Záplava svobodného projevu může utopit demokracii, píše Politico
svoboda slova
NOVÉ
Foto: Shutterstock
Lidstvo v současné době zasypává lavina nejrůznějších sdělení: některá jsou pravdivá, některá nepravdivá, jiná falešná, některá důležitá, jiná triviální a mnohá vytržená z kontextu. A lidé jsou vyčerpaní. Dlouho jsme si pod ohrožením pravdy představovali cenzuru nebo diktaturu. V digitální době převážně neomezeného projevu ale velká hrozba vypadá velmi odlišně, píše v magazínu Politico Zeynep Tüfekçiová, přední akademička zabývající se dopadem nových médií na společnost.
Vraťte se o deset let zpátky a představte si, jaká by byla vaše odpověď na otázku: „Jak by vypadalo ohrožení pravdy?“ Možná by vás napadla cenzura, snad v provedení díla Fahrenheit 451, kde se hromadně pálí knihy, nebo zrůdný režim s totální kontrolou informací v knize 1984. Možná by vám dělaly starosti limity a zaujatost mainstreamových médií.
Od nepaměti jsme předpokládali, že s postupnou demokratizací projevu bude vzkvétat i samotná demokracie. Když bude víc a víc lidí mít možnost šířit svá slova a názory, přinese to souboj myšlenek jako nikdy dříve, z něhož odejde vítězně pravda, navíc posílená bojem. Ale v roce 2018 je stále zřetelnější, že více projevu ve skutečnosti představuje pro demokracii hrozbu. Přebytek informací umožněný novými technologiemi může pohřbít to, co je pravdivé, výrazně pozvednout dezinformace a odvést pozornost od důležitých sdělení.
V záplavě domnělých faktů, argumentů a protiargumentů se naše mozky uchýlí k filtru, který je nejvíc nasnadě. Je to největší kognitivní zkratka sociálního tvora: Podíváme se na své druhy, vidíme, jaká stanoviska zastávají, a přidáme se k nim.
Ve výsledku se otevřený a participační diskurz stává pravým opakem. Důležité hlasy jsou na otevřených platformách umlčeny davy trollů chrlícími urážky a výhrůžky. Výmysly sdílené přáteli a přáteli přátel se stanou bernou mincí. Klíčové informace se topí v proudu těch bezpředmětných, až se ztratí úplně. Kdyby se v ulicích pálily knihy, byli bychom ve stavu nejvyšší bdělosti. Takhle jsme zkrátka vyčerpaní.
Samotná možnost projevu není tím, co umožňuje demokraciím fungovat, nýbrž schopnost shodnout se – po nějaké době, alespoň v určitých momentech – na tom, co je pravdivé, důležité a co slouží veřejnému blahu. To neznamená, že se všichni musí shodovat na všech faktech nebo že naše priority by měly být jednotvárné. Demokracie ale nemůže prosperovat zcela odstřižená od jistého konsenzu a už vůbec ne v moři rozptylujících faktorů.
Jak se k tomuto konsenzu opět dobrat? Potřebujeme nové mechanismy přizpůsobené digitální době, které umožní společné porozumění faktům, a které zaměří naši kolektivní pozornost na nejdůležitější problémy. To může za současného chaosu znít mlhavě, složitě nebo zcela nemožně. Ale považte, že moderní státní zřízení nebo aktuální stav mnohých systémů veřejného zdravotnictví se v jistých dějinných okamžicích také zdály nedosažitelné. V čase informační laviny může být snaha zaměřit se na to, co je pravdivé a důležité, revolučním činem.
