Zacyklení uživatelé sociálních sítí a těžký úděl „cenzorů“
Sociální sítě
1
Image firem, které provozují sociální sítě, prochází docela zásadní proměnou – stali se z nich velcí padouši dnešních časů. Vyhýbají se placení daní, obchodují s daty svých klientů včetně dětí. Před širší veřejnost se také dostalo vyjádření někdejšího viceprezidenta Facebooku Chamatha Palihapitiyi, který na fóru na Stanfordově univerzitě mluvil o „obrovském pocitu viny“ za to, že se rozvoje sociální sítě účastnil, protože podle něj ničí základy společnosti, tlačí lidi do smyčky krátkodobé „dopaminové“ zpětné vazby, což, říká Palihapitiya, likviduje veřejnou debatu. Lidi z Facebooku podle něj věděli, co dělají a jaký vliv to může mít na psychiku uživatelů i stav společnosti.
V podobném duchu promluvil i jeden ze zakladatelů sítě Sean Parker: řekl, že Facebook „využívá zranitelnosti lidské psychiky“. Oba pánové měli – velmi zjednodušeně řečeno – na mysli to, že soustavní uživatelé se na síti dostávají do cyklu rychlých vzruchů, sebepotvrzení (pomocí lajků) i podobně rychlých odmítnutí, debata mezi takhle „zacyklenými lidmi“ se rychle stane velmi obtížnou.
Zajímavý detail do toho nově se rodícího obrazu přinesl článek Alexise Madrigala v časopise The Atlantic. Popisuje rozvíjející se odvětví moderování obsahu na sociálních sítích, oproti rozšířené představě (sdílel jsem ji i já, přiznávám) v ní hrají daleko větší úlohu lidé než roboti. Armády na externí smlouvu zaměstnaných a špatně placených chudáků, kteří projíždějí, co jiní na sítě postují, samozřejmě s důrazem na to nejhnusnější, co se ve virtuálním světě dá najít. Taková práce může mít docela vážné psychické následky.
Autor o tom mluvil s Rasalyn Bowdenovou, která začínala jako moderátorka obsahu na druhdy populární síti Myspace. „Když jsem odešla od Myspace, nebyla jsem tři roky schopná si s někým potřást rukou, měla jsem lidi za nechutné. Protože většina normálních lidí jsou zk..vení cvoci. Mnoho kolegů na tom bylo stejně. Všichni jsme odcházeli s hroznou představou o lidech. (...) Teď jsem schopná předstírat, že nějakou víru v lidství mám. To musí stačit. Když jednou přijmete esenciální nechutnost lidí, je snadnější pamatovat si, že se máte vyhnout doteku.“
Asi extrémní příklad, ale výstižně ilustruje jednu podstatnou charakteristiku života na sociálních sítích. Hodně se mluví a píše o tom, že lidé jsou ve virtuálním světě uzavřeni do svých „bublin“, a proto je pro ně obtížnější pochopit, že někdo jiný může věci vnímat jinak než oni sami. Ty bubliny ale nejsou tak neprostupné, proniká do nich to nejhorší z druhé strany, což posléze slouží jako doklad toho, jak strašná je. Uživatelé jsou na tom pak do nějaké míry podobně jako ti profesionální moderátoři, jsou konfrontováni s tím horším v lidech, třeba to i aktivně vyhledávají, aby se utvrdili v tom, co si o nějaké skupině myslí. Nakonec tím ničí především sebe.
