Jiří Pospíšil to umí

Člověk nemusí být žádným fanouškem Jiřího Pospíšila, aby mu připadalo hodně trapné, jak na něj útočí expředseda a zakladatel TOP 09 Miroslav Kalousek. Po Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi je to další příklad emeritních lídrů, kteří propásli příležitost shovívavě a státnicky mlčet nad konáním svých nástupců. Ne že by Kalousek v něčem neměl věcně pravdu. Skloubit na kvalitní úrovni pozici předsedy strany a pracovitého europoslance je velmi obtížné. Jiří Pospíšil je oportunista, který nedává Evropskému parlamentu před tím českým přednost proto, že by ho nějak výrazně zajímalo směřování Evropské unie.

Křeslo v Bruselu nabízí nejvyšší životní úroveň, jaké je politik schopný ve volené funkci dosáhnout. Evropský poslanec pobírá každý měsíc základní plat 221 733 korun. K tomu je třeba připočíst náhrady na všeobecné výdaje 116 712 korun. Plus 8060 korun za každý den strávený na zasedání v Bruselu nebo ve Štrasburku. Když se přidají příplatky za funkce, příjmy se točí kolem 400 tisíc korun měsíčně. K tomu navíc nárok na velmi slušný důchod od 63 let hrazený z rozpočtu Evropské unie. Přímý výkon není při počtu 751 poslanců zvenčí pro voliče příliš viditelný.

V Bruselu se dá udělat spousty dobré práce, jako to předvádí třeba jeden z nejviditelnějších českých europoslanců Tomáš Zdechovský z KDU-ČSL. O něm se dá říct, že skutečně hájí zájmy České republiky. Nebo se to taky dá i při poctivé účasti v Bruselu odsedět. Nebo si rovnou dělat vlastní kariéru, jako to předváděl někdejší babišovec Pavel Telička. Jiří Pospíšil je taková zlatá střední cesta. Rozhodně nepatří svým výkonem k nejzajímavějším českým europoslancům. O evropskou politiku se taky nikdy předtím, než byl zvolen, nijak zvlášť nezajímal a neprofiloval se na ní.

Proto nebylo divu, že se Pospíšil vzdal postu pražského primátora, přestože na podzim úspěšně vedl i kandidátku Spojených sil pro Prahu. Už tehdy bylo zřejmé, že křeslo přenechal Pirátům právě proto, že měl ambici znovu do Bruselu kandidovat. Pražský primátor vydělává 120 tisíc korun měsíčně, nese zodpovědnost za rozpočet 74 miliard korun a spoustu potenciálně průšvihových firem.

Přes to všechno jsou Kalouskovy řeči vůči nástupci vysoce neloajální. Znějí spíš, jako kdyby je na Pospíšila pálila politická konkurence.

Výsledek, kterého koalice TOP 09 a STAN ve volbách do Evropského parlamentu dosáhla, je úspěch. Stejně jako jím byly komunální volby v Praze, kde Pospíšilova koalice, v níž byli i lidovci, skončila čtvrtá s 16,29 procenta. Jiří Pospíšil převzal stranu po Miroslavu Kalouskovi, který ji v posledních volbách do sněmovny přivedl na 5,31 procenta a na poslední chvíli unikl pádu do role mimoparlamentní strany.

Samotná TOP 09 se ve všech posledních průzkumech točila právě kolem hrany volitelnosti. Pospíšil jí vrátil potenciál tím, že dokázal dát znovu dohromady předvolební koalice dost atraktivní pro fanoušky prohlubování evropské integrace z velkých měst. Pro progresivisticky orientované voliče z ní udělal jednu ze dvou potenciálně atraktivních formací. A konkurenční Piráty, s nimiž se o tento typ voličů přetahoval, se velmi úspěšně pokoušel znemožnit tím, jak vytahoval úlet jejich pražského primátora Zdeňka Hřiba se šmířováním neobsazených bytů přes elektroměry, a následnou debatou o jejich vyšším zdanění. Jinak mediálně velmi zdatní Piráti se začali pod tlakem Pospíšilových útoků do svých nápadů zaplétat a působili velmi zmateně a nevěrohodně. Byla to jejich první velká politická chyba. Do té pasti je mistrně zatáhl právě Jiří Pospíšil.

Zatímco pro Pospíšilovu koalici je 11,65 procenta úspěch, pro Piráty, kteří ho dokázali s 13,95 procenta porazit a skončili těsně třetí za ODS, je to zklamání. Čekali víc. Jak ale ukazuje průzkum, který udělala pod vedením sociologa Daniela Prokopa agentura Median, která sbírala data týden před volbami a část přímo po odchodu lidí z volebních místností, Pirátům prostě jejich voliči (kteří je volili do sněmovny v roce 2017) nepřišli. Spolu se sociální demokracií měli s 31 procenty nejnižší účast. Naopak se dostavilo 49 procent voličů TOP 09 a STAN měl s 57 procenty účast vůbec nejvyšší.

Je to do značné míry ovlivněno tím, že tuto stranu volí hlavně nejmladší generace 18 až 34 let, která měla vůbec nejnižší účast. Pospíšilova koalice jim ale zároveň víc než třetinu voličů dokázala přetáhnout. Mezi voliči STAN bylo 23 procent těch, kdo v roce 2017 vyslali do sněmovny Piráty. U TOP 09 jich bylo 12 procent. Útok na Piráty Pospíšilovi vyšel.

Současný šéf topky politiku umí. Má pro ni hned dvě velmi cenné schopnosti. Umí přitahovat voliče a zároveň v soubojích s přehledem a cynismem přehrávat protivníky, jak se o tom teď mohli přesvědčit Piráti.

Už v dresu ODS býval dlouhodobě jedním z nejpopulárnějších politiků. Uměl si omotat kolem prstu novináře. Jako ministr spravedlnosti ve vládách Mirka Topolánka a Petra Nečase dokázal přispět k probuzení mediální antikorupční hysterie před rokem 2013. Od dob Václava Klause po vlády v roce 1997 to byl první politik, proti jehož pádu se autenticky demonstrovalo, poté, co ho Petr Nečas odvolal z vlády.

Jiří Pospíšil má mimořádnou schopnost dát lidem najevo, že se o ně zajímá a že jsou pro něj důležití. Je to ten typ, který za vámi přijde a ví o vás dost na to, abyste měli dojem, že jste pro něho důležití. A sítě svých podporovatelů si řádně opečovává. Měl vždy voliče, kteří byli loajální jemu osobně. Když v předčasných volbách v roce 2013 kandidoval za ODS do sněmovny, získal druhý nejvyšší počet preferenčních hlasů ze všech zvolených poslanců. Když nebyl na následném kongresu ODS zvolen prvním místopředsedou, stranu opustil a v květnu 2014 už se ucházel za TOP 09 o křeslo v Evropském parlamentu. Získal 77 724 preferenčních hlasů, vůbec nejvíc ze všech europoslanců. Dva roky nato šel do krajských voleb v Plzni. Z posledních místa kandidátky TOP 09 vyskočil díky preferenčním hlasů na první místo.

Jiří Pospíšil, který kdysi začínal kariéru v Mladých konzervativcích, netrpí žádnou přehnanou ideovou ukotveností. Umí jít naproti zájmům svých příznivců. Teď dobře ví, že ho volí progresivisté, toužící po prohlubování evropské integrace. Takže hned druhý den v rádiovém rozhovoru avizuje, že se začne výrazně více věnovat tématu klimatické změny, která jeho voličské terče zajímá. Dosud bojoval jen proti přírodním kožešinám.

Je to politický šikula, který v kategorii politických profesionálů vyniká. Jiná věc je, jestli za ním v jeho dlouhé kariéře něco státnicky hodnotného zůstává. V evropské politice se ta stopa zatím hledá těžko.