Márquezovský příběh: žena odjela z pralesa do Limy, zpět šla i s dcerami pěšky

Peruánka María Tambová vzala děti a odjela s nimi z vesnice v amazonském pralese do Limy. Její dcera Amélie měla být první v rodině, kdo bude studovat na univerzitě. Jenomže přišel koronavirus a s ním karanténa. María nedokázala své děti v hlavním městě uživit ani platit nájem. Sebrala tedy tři dcery znovu a vydala se s nimi zpět domů. Čekalo je přes 560 kilometrů chůze. Informovala o tom zpravodajská stanice CNN.

Sedmnáctiletá Amélie získala stipendium ke studiu na přírodovědecké univerzitě v Limě. Rodina se rozhodla jí na začátku pomoci – chtěli najmout malý pokoj a María vydělávat prací v restauraci. Až 70 procent Peruánců ale pracuje načerno a když vláda kvůli koronaviru nařídila uzávěru, Maríiny vyhlídky na práci se vypařily. Po dvouměsíční karanténě peníze došly, nebylo na nájem ani na jídlo. A tak se Tambová v květnu rozhodla vrátit se domů.

Protože veřejná doprava nefungovala, jediná možnost byla vydat se na cestu dlouhou 560 kilometrů pěšky. Tambová si byla vědoma nebezpečí, jemuž sebe i děti vystaví. „Buď zemřeme ve snaze dostat se odtud, nebo hlady v tomto pokoji,“ prohlásila před odchodem.

María nesla na zádech malou Melec, vedle ní šla Amélie a sedmiletá Yacira s batohy. Na cestách potkávaly tisíce podobných, kteří utíkali před pandemií a jimž došly peníze. Tambová kráčela podél dálnic, železniční trati, přes Andy až nakonec dorazila do amazonského deštného pralesa. Zažily nedostatek jídla i chvíle zoufalství, María malé Melec zpívala. A taky šťastnější okamžiky, když někdo zastavil a svezl je. Jeden řidič jim z jedoucího auta hodil jídlo, většinu cesty ale čtveřice kráčela po svých. Další řidič se nad nimi slitoval, když byly v horách ve výšce 4500 metrů. Jedné z dcer zčervenaly ruce tak, že si María myslela, že nepřežije.

Další problém byly policejní hlídky, které měly lidem bránit odcházet z Limy a přenášet nákazu na venkov. Navzdory těmto opatřením je ale Peru mezi nejpostiženějšími zeměmi – má 237 000 potvrzených případů nákazy a přes 7000 mrtvých.

Před vstupem do džungle, v San Ramónu, Tambovou zatavil policista. „Sem s dětmi nemůžete,“ řekl jí. Žena ale vyjednávala a pomohla si lží, řekla, že se vrací do svého domu v Chaparnaranji, odkud odešla před týdnem. Že přichází z Limy, říci nemohla. Strach ze smrti hladem byl větší než strach z viru.

Když skupinka dorazila do domovské oblasti Ucayali, kde žijí také indiáni kmene Ašaninka, čekal matku s dětmi nový problém. Vstup na území byl zakázán. „Co se stane, když sem přijde někdo nakažený? Jak tomu unikneme? Naším jediným respirátorem je vzduch, co dýcháme. Naše zdravotnická centra nemají pro boj proti viru vůbec nic,“ řekl Maríji jeden z kmenových vůdců.

Tambová byla ale rozhodnutá nepolevit a vyjednávala tak dlouho, až jí indiáni povolili dojít domů do vesnice. Musela ale slíbit, že zůstane i s dětmi po dva týdny v karanténě.

Dorazily v noci a vyběhli je přivítat psi. María klekla a plakala, ven vyšel i její muž Kafet a tchán. Všeobecná radost, ale podle předpisu – na dálku. Nikdo se nikoho nedotkl, nikdo se neobjímal. „Bylo to tak těžké a vytrpěly jsme moc. Nechci se už do Limy vrátit, myslela jsem, že tam se svými holkami zemřu,“ řekla Tambová.