Nebál se fízlů, zpíval i vězňům. Zemřel písničkář Karel Diepold

Těžko se mi píše, že na začátku léta náhle umřel ve věku 59 let Karel Diepold, který se ve svých písních s námi dělil o naději od orwellovských osmdesátých let až do dneška. Nebál se zpívat před tisícovkami lidí včetně estébáckých fízlů svou píseň o svatém Metodějovi v době, kdy mnozí svatebčané toužili po svatbě v kostele, ale neodvážili se.

Vystřídal se před pětitisícovým publikem na pódiu Folkové Lipnice s disidentem Václavem Havlem ještě dřív, než pozdějšího prezidenta počtvrté uvěznili. Později, už ve svobodné době, jezdil pravidelně a zadarmo zpívat vězňům ve valdickém vězení.

Diepolda nebylo nikde plno, zato mě od začátku jednoho ze svých prvních koncertů skromně a tiše naladil na svou vlnovou délku, že jsem v něm cítil spřízněnou duši po celá ta léta.

Síla jeho koncertů netkvěla v mimořádné instrumentální nebo hlasové dispozici, ale v přesvědčivosti a uvěřitelnosti jeho skromného autorského podání křehkých, ale hlubokých, introvertně lyrických písní s jasným hodnotovým poselstvím.

V prvním ročníku studií elektrotechnické fakulty v Poděbradech v roce 1980 začal vystupovat se spolužákem Ladislavem Vokatým, který Diepoldovu kytaru a zpěv doprovázel na housle. Jejich kolejní muzicírování nabralo obrátky v roce 1983 po přechodu na pražské ČVUT. Diepold začal skládat písničky, ovlivněn tvorbou Oldřicha Janoty. Poprvé koncertoval jako host pořadu divadelníka Ivana Vyskočila na strahovské koleji. Jeho věhlas se rychle rozšířil.

Diepold se zařadil do mimořádně silné písničkářské vlny osmdesátých let. Spřátelil se a společně koncertoval mj. s Petrem Lutkou, Dagmar Andrtovou-Voňkovou, Vladimírem Mertou, Karlem Plíhalem nebo Zuzanou Navarovou. V osmdesátých létech se zapsal do povědomí návštěvníků protirežimně odbojných písničkářských festivalů (Folkový kolotoč v Porubě a v Břeclavi, Folkové Velikonoce v Ostrově nad Ohří, Folková Lipnice) a vysokoškolských klubů (v Praze Klub 001 Strahov, v Brně Topas club, K-klub) většinou v duu s Láďou Vokatým nebo spolu s ním v triu s klávesistou Petrem Freundem.

V anketě československých vysokoškolských klubů o nejpopulárnější písničkáře, publikované v Mladém světě, se Karel Diepold v letech 1983-1986 umisťoval v první desítce. V roce 1985 připravil organizátor ankety, studentský Topas Club z brněnských Kounicových kolejí, k vydání zájmovým nákladem u Supraphonu pro tisíc předplatitelů dvojalbum Dohromady představující nejúspěšnější písničkáře a folkové skupiny ze zmíněné ankety. Téměř žádný z nich v té době neměl šanci své písně oficiálně publikovat. Diepold měl na tomto sampleru dvě písně. Vydání zmařila Státní bezpečnost.

Byla to doba politických procesů s představiteli nezávislé české kultury, Vlastimil Třešňák a Jaroslav Hutka byli po tvrdém nátlaku režimu vyhnáni do zahraničí. Navzdory tomu mnozí písničkáři tvořili a vystupovali bez režimu poplatné autocenzury, čímž s přispěním odvážných pořadatelů vytvářeli při svých koncertech ostrůvky svobody v moři totality. Diepold se ctí přestál policejní zastrašování i dvoudenní zadržení v pražské Bartolomějské ulici. Nebyl statečný z neznalosti nebo nerozvážnosti. Věděl, co to je překonávat strach, přesto si ve své tvorbě dál stál za svým.

Karel Diepold dokázal ztišit tisícihlavé publikum písněmi o víře a naději – kdo tehdy neprožil, nepochopí, jak odvážné a posilující to v husákovské mizérii bylo. Nejznámějším Diepoldovým dílem se stala píseň Metoději, k níž ho inspiroval Petr Lutka v roce 1985, kdy uplynulo 1100 let od úmrtí věrozvěsta svatého Metoděje.

Karel Diepold a jeho píseň Metoději v červenci 1989.

V roce 1988 Diepoldovi Panton vydal píseň Stařečku malíři na vinylové kompilaci Drobné skladby mistrů (ve společnosti Jiřího Suchého, bratří Ebenů, Jana Buriana, Jiřího Dědečka, Vladimíra Merty, Dagmar Andrtové-Voňkové a dalších). Podmínkou zařazení skladby byla délka do jedné minuty, což je útvar, ve kterém Diepold vynikal. Jeho styl byl výrazově i rozsahově střídmý, většina jeho písní netrvá ani dvě minuty.

Diepoldovi se hudba nikdy nestala živobytím. Po promoci elektroinženýrem pracoval v Rozvodných závodech. Od roku 1989 se prosadil jako projektant elektronických zabezpečovacích systémů, například pro mladoboleslavskou Škodu Auto.

V roce 1992 Diepold spolu s husitským farářem Alešem Jaluškou, evangelickým duchovním a písničkářem Svatoplukem Karáskem a s písničkářem Karlem Vepřekem založili festival Lomnický krok v Lomnici nad Popelkou, na kterém Diepold pravidelně, až do loňského roku, vystupoval. Díky vězeňskému kaplanovi Jaluškovi pak Diepold často hrál své písně i odsouzeným v přísně střežené věznici ve Valdicích.

V Experimentálním studiu v rodném Liberci měl Diepold vlastní recitál, v jehož druhé polovině uváděl své hosty, písničkáře a kulturní osobnosti. V Kristově věku třiatřiceti let se nechal pokřtít v kostele v Neratově v Orlických horách, kde, stejně jako například Zuzana Navarová, rád koncertoval.

Od roku 2002 Diepold pravidelně vystupoval v Praze v rámci projektu písničkáře Jana Buriana – volného sdružení Osamělí písničkáři, zejména v malostranském Divadle Na Prádle a v břevnovském klubu Kaštan.

Když producent Zdeněk Vřešťál zopakoval nápad s kompilací hudebních miniatur v rozsahu celého CD (50 miniatur, EMI Czech Republic 2007), recenze Jaroslava Riedela vyzdvihla vedle Jiřího Suchého právě Diepolda a jeho skladbu Křížek na poli, a to v konkurenci hvězd jako Basiková, Nohavica, Plíhal, Baumaxa nebo Neřež.

Diepoldova tvorba ale stále čeká na souborné vydání na CD, o které sám neusiloval. Místo toho své písně fanouškům na požádání zdarma vypaloval. Řada koncertních záznamů se zachovala díky pilíři protivínské kultury Jaroslavu Mašindovi. Na kompilačním CD Osamělí písničkáři: Turniketem do ráje (Galén 2015) je ještě Koleda, třetí a poslední písnička, kterou Karel Diepold za svého života publikoval na hudebním nosiči.

Kritik Pavel Klusák o Diepoldovi den po jeho úmrtí na Facebooku napsal: „Písničky, které před lety napsal a nikdy nevydal (přes četné prosby a výzvy kamarádů, včetně Karla Plíhala), jsou suverénní, křehké, neokázalé, zralé. Karel se vždycky jednou za čas vynořil na koncertě, zahrál, některé písně byly úplně krátké, ale ať už to bylo v kterékoli dekádě, tak jako by sáhl do nějaké zásoby univerzálních oslovení. Zpíval skromně (bez mikrofonu by ho asi nikdo neslyšel), ale tvar písní byl pevný a zralý a on to věděl. Všichni měli za to, že jednou ty věci vyjdou na albu a obecně se stvrdí, že je výborný autor.“

Ty věci teď na albu, doufejme, vyjdou. Věčná škoda, že až posmrtně. Diepoldovým posledním koncertem byl telepřenos z jeho domova v Českém ráji v rámci Festivalu Osamělých písničkářů během dubnového nouzového stavu.