S Andělem do Tater. Po českých stopách v nejvyšších horách Slovenska
SPECIÁL CESTOVÁNÍ
VÁNOČNÍ SPECIÁL
5
Ještě když večer nastupoval na pražském Hlavním nádraží do rychlíku, byl Gustav Anděl nerudný a nabručený. Čekala ho cesta nočním vlakem do Vysokých Tater na týdenní zimní dovolenou, na niž se mu vůbec nechtělo. Jenže pak se ráno nadechl čerstvého vzduchu pod zasněženými skalnatými štíty, zasáňkoval si, rozhlédl se z Lomnického štítu, kde zapomněl svou beranici, a spokojený se vrátil domů do Prahy.
Od roku 1955 nikdo nenatočil pro Vysoké Tatry lepší propagační film, než je tato budovatelská agitka bývalého komunistického režimu. Bohužel i bohudík, v tom filmu je totiž všechno. Jak bravurně zachycená tatranská zimní krajina se všemi technickými vymoženostmi té doby, jako jsou elektrická železnice, skokanské můstky, lanovky a zotavovny, tak všechny nechutnosti režimu 50. let.
Dovolená pro soudruhy
Do vlaku, kterým Gustav Anděl cestuje, nastupují samozřejmě v Ostravě horníci – a není jich málo. Přesně podle autentické nálady, kterou líčily noviny jen o rok dříve v popisce u jedné z fotografií: „Krásnou dovolenou, soudruzi horníci! Vesele tráví českoslovenští horničtí rekreanti svou dovolenou v devíti vybraných zotavovnách, které byly letos dány Svazu zaměstnanců v hornictví k disposici podle usnesení strany a vlády o neodkladných opatřeních k rozvoji uhelného průmyslu a zajištění těžby. Ještě než se rozjedeme domů, udělá nám fotograf snímek na památku.“
Na rekreaci se netrpěl žádný individualismus, a tak se každé ráno před zotavovnou pořádaly společné rozcvičky, po kterých následovaly kolektivní výlety, kolektivní lyžování a kolektivní večeře. Tečkou za takovou rekreací bylo sepsání posudků zasílaných pak na pracoviště – o tom, jak se kdo v zotavovně choval a jakého byl smýšlení. Tak tomu bylo ve skutečnosti i ve filmu. O čem už ale v době premiéry režim cudně pomlčel, byly skutečné poměry při natáčení. Jaroslav Marvan v roli Gustava Anděla byl oddaný budovatel socialismu, který ve filmu kritizoval panské manýry odborářského vyžírky Pulečka ztělesněného Rudolfem Deylem mladším, ale za svou hlavní roli byl zaplacený tržně a štědře. V době, kdy byl průměrný měsíční plat 1192 korun, inkasoval Jaroslav Marvan honorář 45 600 korun.
Společně na rozcvičku
Kdo na to má náturu, může se i dnes ve Vysokých Tatrách rekreovat stejně jako Gustav Anděl. Zotavovna Morava v Tatranské Lomnici stále stojí a v její nabídce jsou retro pobyty v duchu budovatelských let. Společně se cvičí a rekreanty stále k nějaké činnosti nahání sportovní nebo kulturní referent. I pionýrský šátek si lze pro intenzivnější zážitek uvázat. Každému podle jeho gusta. Interiér Moravy se od natáčení filmu příliš nezměnil. Hlavní dispozice jsou stejné, jediná velká rekonstrukce v sedmdesátých letech hotel příliš nezměnila.
Vysoké Tatry si lze ale samozřejmě užít i bez Gustava Anděla a budovatelského odéru, i když filmové reálie budou návštěvníka doprovázet skutečně na každém kroku. Tvůrcům se opravdu podařilo dostat do záběrů všechno, čím se Vysoké Tatry mohly tehdy chlubit, a poctivě se musí přiznat, že kromě lyžařského areálu na Štrbském plese, vybudovaného až na konci šedesátých let pro pořádání mistrovství světa, se toho v Tatrách už moc nezměnilo.
Do Moravy bez Anděla
Prohlédnout si zotavovnu Morava a třeba tam i přenocovat stojí za to i bez retro programu. Tato funkcionalistická stavba architekta Bohuslava Fuchse z roku 1933 byla ve své době unikátem a udivuje dodnes. V meziválečné době to chtělo odvahu, umístit do takové nadmořské výšky budovu, která by klidně mohla stát na skalnatém ostrohu nad Středozemním mořem. Světlá, s velkými okny, balkony a prostornými terasami.
Stavbu zahájila v srpnu 1931 brněnská Zemská životní pojišťovna a na plánech se společně s Fuchsem podílel také slovenský architekt Karl Ernstberger, na což se často zapomíná. Stavbu provedla stavitelská firma Jozefa Šašinky z Popradu a první hosté se v ní ubytovali v roce 1933. Na svou dobu to byla velmi moderní a progresivní zotavovna. Všechny pokoje měly vlastní sociální zařízení a vedle restaurace pro 250 hostů tu byl také taneční sál. V meziválečné době se tu za den pobytu platilo 25 korun československých. Během druhé světové války sloužila zotavovna jako vojenský lazaret a po roce 1948 si ji zabralo Revoluční odborové hnutí. Gustav Anděl mohl přijet.
Vlakem do hor
Mimochodem, příjezd do Vysokých Tater je sám o sobě jednou z největších – a dnes už historických – atrakcí těchto hor. Vše se odvíjí od toho, že pod tatranskými štíty až do konce devatenáctého století v podstatě žádná horská střediska ani větší osady nebyly. Byl to pustý kraj, kde se vše vybudovalo v krátkém čase a doslova na zelené louce. Vždyť například založení osady Tatranská Lomnica je v kronikách zmíněno až s rokem 1892. O tři roky později byla do Lomnice přivedena první tatranská železnice ze Studeného Potoka a v roce 1896 začala ze Štrby ke Štrbskému plesu strmě stoupat ozubnicová železnice, která tu jezdí dodnes.
Když se v roce 1912 dokončila elektrická železniční dráha ze Štrbského plesa přes Starý Smokovec až do Tatranské Lomnice, nastartovala se tím výstavba nových hotelů, penzionů a sanatorií. Do té doby byl perlou Tater secesní Grandhotel Praha v Tatranské Lomnici od architekta Quida Hoepfnera. Měl 150 místností, 120 hotelových pokojů, ústřední topení na páru i elektrický výtah. Více než stovka zaměstnanců každý den roznášela hostům čerstvé ryby, ovoce nebo slaninu až z Debrecína. Zajímavostí tohoto dodnes fungujícího hotelu je, že na konci druhé světové války tu dočasně pobýval prezident Edvard Beneš. V roce 1972 se tu dokonce ubytoval Fidel Castro, který na připravené lovecké výpravě skolil jako poslední legální střelec tatranského kamzíka.
České stopy pod Tatrami
Jenže pouze s Grandhotelem Praha a nedalekou luxusní vilou Széchenyi od architekta Vojtecha Takáche by si Vysoké Tatry po zavedení pohodlné železniční dopravy nevystačily. Proto záhy přibyly nové moderní stavby. Například Masarykovo léčebné sanatorium tuberkulózy ve Vyšných Hágách bylo v době otevření v roce 1941 největší funkcionalistickou stavbou v tehdejším Československu. Architekti František Albert Libra a Jiří Kan umístili do hlavní budovy, která měří na délku více než čtvrt kilometru, vše, co je pro léčbu tuberkulózy potřebné. Ordinace, pokoje pro čtyři stovky pacientů, jídelny, společenské místnosti a hlavně dlouhé terasy na jižní straně pro klidné ležení pod otevřeným nebem. Aby pacienty nic nerušilo, vyřešili kompletní zásobování celého rozlehlého areálu podzemním železničním tunelem. Samostatná vlečka se odpojovala od hlavní trati a končila až pod hlavní budovou. Vagony vozily vše potřebné, od vybavení a jídla až po uhlí do kotelny, která stojí dodnes.
Na velmi zajímavý dům, v současné době opuštěný, lze narazit při procházce kolem Štrbského plesa. Je to Slávikova vila, kterou si v letech 1935 až 1936 nechaly postavit rodiny dvou právníků, Juraje Slávika a Ľudovíta Ruhmana. Projektantem vily byl český stavební inženýr Jaroslav Josef Polívka, který se také prosadil ve Spojených státech amerických jako odborník na železobetonové konstrukce. „Tato vila je příkladem slohově čisté a autenticky zachované funkcionalistické architektury vilového typu v oblasti Vysokých Tater,“ zdůrazňuje její význam Anna Hurajtová ze stavebního úřadu ve Štrbě.
Zakousnuté pyramidy
Další česká stopa, výrazná a viditelná hned po vystoupení ze zubačky na Štrbském plese, je hotel Panorama od Zdeňka Řiháka, dokončený v roce 1969. Je to dům z druhé silné budovatelské vlny, kdy se krajina pod Tatrami připravovala na mistrovství světa v lyžování v roce 1970. Už od svého otevření tento hotel přitahoval pozornost a zároveň dráždil svou neobvyklou konstrukcí, připomínající dvě do sebe zakousnuté pyramidy, přičemž jedna je hlavou dolů. Teoretici architektury se dodnes definitivně neshodli, zda mají hotel zařadit do konstruktivistického stylu, nebo do brutalismu. V současné době je hotel kompletně zrekonstruovaný a stal se neodmyslitelnou ikonou Štrbského plesa, viditelnou při dobrém počasí už z dálnice ze Žiliny do Popradu. Kromě tohoto hotelu navrhl Zdeněk Řihák, mimo jiné autor Labské boudy v Krkonoších nebo hotelu Continental v Brně, pro sportovní areál u Štrbského plesa rovněž hotel Patria.
