Je Zeman někomu odpovědný?

Čínská romance prezidenta Zemana je podle všech měřítek – nebo aspoň těch, která v zemi platila do roku 2013 – velmi bizarní aféra.

Už to, že šéf CEFC Jie Ťien-ming byl jmenován poradcem prezidenta, je předzvěst nové kultury. Představme si jen, jak absurdní by se zdálo, kdyby třeba šéf Volkswagenu měl funkci poradce pro vztahy s Německem jakéhokoli českého ústavního činitele.

Že je Čína zemí s jinou politickou kulturou, je jistě argument, který je třeba zvážit. Ale když ho tedy zvážíme, vidíme, že vybočení z dobrých zvyklostí se nepromítlo do významného ekonomického benefitu pro Českou republiku. Objem našeho exportu do Číny zůstává po letech Zemanovy ofenzivy na proporcionálně stejné úrovni. Investice tu do pivovaru, tu do kancelářské budovy, tu do fotbalového klubu jsou spíš „vanity investments“, investice na okrasu, než stavební kameny hospodářské strategie.

V jiných zemích si sice CEFC počínala jinak a často investovala do energetiky a dolů, ale i tam má její strategie s tou českou něco podobného. Jak píše agentura Bloomberg ve svém profilu, čínští regulátoři zřejmě pojali podezření, že tato aktiva jsou hlavně používána jako zástavy pro získání bankovních půjček. A skutečně se i u nás ukazuje, že CEFC skupině J&T ani tak neposkytla kapitálovou injekci, jako si od ní na své české investice ještě půjčila.

Přichází zpráva, že poradce Jie Ťien-ming se stal předmětem zájmu jakéhosi stranického extralegálního vyšetřovacího systému. A do Číny vyráží delegace v prazvláštním složení: šéf CEFC pro Evropu Tvrdík, prezidentův kancléř Mynář a poradce Nejedlý.

Miloš Zeman se už v minulosti zasazoval o vyproštění českých občanů či osob zvláštního zájmu ze zajetí v cizině. Třeba o Antonii Chrásteckou a Hanu Humpálovou, unesené v Balúčistánu. Anebo nedávno o propuštění ukrajinského historika Kozlovského z držení donbaských separatistů, což mu bez ironie slouží ke cti. Ale v obou případech odvedly většinu koncepční práce příslušné kompetentní složky a intervence prezidenta byla jakýmsi „doťuknutím“. A opět – představa, že by třeba Ivo Mathé nebo Jiří Weigl vyrazili letadlem na pátrací misi, je přitažená za vlasy. Ani za časů ministra obrany Baudyše jsme nebyli zvyklí na tak extravagantní postupy.

O výsledcích expedice veřejně informoval Jaroslav Tvrdík na Twitteru – a jsou to opět informace zvláštního ražení. „Hongkongský server South China Morning Post před týdnem informoval, že předseda představenstva CEFC China je zatčen na přímý příkaz prezidenta Číny, což vzápětí obletělo svět. Dnes vydal, že není ani vyšetřován. A nikdo nepřebere. Média milují jen senzace,“ napsal 9. března. Že by sám věděl, co s panem předsedou představenstva je, z toho ovšem nevyplývá. „Paní Slonková mi psala, co říkám na to, že zmizeli další členové vedení CEFC. Zkazila mi první poločas s Olomoucí,“ uvedl 13. března. „Do doby, než mi napsala jména manažerů, se kterými jsem mluvil těsně před fotbalem.“ Takže není pravda, že zmizeli „další dva“ manažeři. Ale že zmizel první, to, zdálo by se, Tvrdík nevyvrátil.

To, že váš poradce ztratí v domovské zemi půdu pod nohama, je jedna věc. Další věcí je, že o metodách a cílech vašeho poradce přicházejí relevantní informace i z dalších zemí. V USA byl obžalován šéf neziskové divize CEFC z praní peněz a úplatků. Směřovaly k vysokým činitelům Čadu a Ugandy a jejich účelem mělo být zajištění exkluzivních koncesí na zkoumání ložisek ropy v jejich zemích. Jeden z příjemců, tehdejší ugandský ministr zahraničí Sam Kutesa, v roce 2015 předsedal Valnému shromáždění OSN. A v této roli se stal jeho poradcem pan Jie Ťien-ming (to samotné není předmětem americké obžaloby).

Suma sumárum lze už v této chvíli střízlivě říci, že se jedná o velmi nevydařenou diplomatickou iniciativu. Takovou, že kdyby ji provozovala vláda, už by se na ni nejen snesla kritika, ale příslušný ministr by ji zcela určitě musel vysvětlovat minimálně v příslušném výboru Poslanecké sněmovny – té je totiž vláda podle ústavy odpovědná. Pokud by neodstupoval, asi by musel obětovat nějakého náměstka či poradce, který byl do věci nejvíc namočený.

Prezident doslova není z výkonu své funkce odpovědný (ústava, článek 54 (3)). Toto privilegium je v souladu s víceméně ceremoniální rolí prezidenta – naprostá většina jeho kompetencí vyžaduje spolupodpis předsedy vlády a ta za ně taky přebírá odpovědnost.

Jenže teď máme přímo voleného prezidenta. Není přesně jasné, co to z hlediska jeho role znamená, ale jasné je tolik, že Miloš Zeman soudí, že ta role je teď cosi víc. Ne tak docela poloprezidentský systém – pokus o něj vyšuměl s koncem Rusnokovy vlády bez důvěry –, ale víc než „fíkus“.

To, že prezident z výkonu svého posíleného výkonného mandátu, jejž si užívá plnými doušky, není nikomu odpovědný, je další nedomyšleností přímé volby prezidenta.

Kromě toho nemáme vládu s důvěrou Poslanecké sněmovny, byť i ona si užívá svou moc plnými doušky. (Nápadné to bylo nedávno třeba na blahopřejném dopise, který premiér v demisi Andrej Babiš zaslal kancléřce Merkelové k jejímu zvolení do úřadu. Ona se stala kancléřkou teprve tím, že jí Bundestag odhlasoval důvěru. Její gratulant ji nepotřebuje.)

Máme prezidenta i premiéra, pro které je důležité hlavně to, že „mají důvěru lidí“. Ústava se zdá být historicky překonaná. Kdyby tu byl pan Jie Ťien-ming, čímpak by ji asi Zemanovi doporučil nahradit?