Legendární český cestovatel a spisovatel Miroslav Zikmund ve středu ve věku 102 let zemřel. Proslavil se  díky cestám po světě, jež podnikl se svým spolužákem z vysoké školy Jiřím Hanzelkou. Společně jako první autem pokořili Núbijskou poušť, projeli přes stovku zemí a přivezli desítky tisíc metrů filmových materiálů. V této souvislosti přinášíme v plném znění text, který v Týdeníku Echo vznikl v roce 2019 při příležitosti stých narozenin této významné osobnosti.

Ten krasavec od Masajů. Sto let cestovatele Miroslava Zikmunda

Toto číslo Týdeníku Echo vyšlo ve čtvrtek 14. února, takže kdyby se dostalo do ruky Miroslavu Zikmundovi ve Zlíně, už by ho nepřekvapilo, že se tam na něho něco chystalo, i na Valašsku se tomu už možná říká „surprise party“. Oslavu stovky už totiž bude mít za sebou. Ta byla však tak tajná, že mi k ní minulý týden v pátek nechtěli moc říct ani její organizátoři, zlínský spisovatel a právník Josef Holcman a ředitel Muzea jihovýchodní Moravy, mimochodem možná nejhezčího v zemi, Pavel Hrubec. Pochopil jsem jen, že to bude velké a zároveň decentní, aby to oslavence moc nevyděsilo, protože okázalosti on neměl nikdy moc rád a v posledních letech se už zcela stáhl do soukromí. „Jožko, voda se zavřela,“ řekl prý Zikmund Josefu Holcmanovi, čímž bylo míněno, že už všechno napsal, všechno řekl, ke všemu se vyjádřil. A já to zcela respektoval, tak jsem ho nechal pozdravovat a byl rád, že jsem aspoň byl ve Zlíně, v tom městě, kam se rodem Plzeňák Zikmund nastěhoval v roce 1953 do vily na Nivách, kde to měl blízko do filmových studií na Kudlově, a už tu zůstal.

Od začátku první historické cesty Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda do Afriky a pak po Latinské Americe uplyne 22. dubna sedmdesát dva let a to je o dvacet let víc, než je dělilo od návratu Emila Holuba od divokých Mašukulumbů v roce 1883. V roce 1957, deset let od startu první cesty, se oba cestovatelé ve Vídni setkali s třiadevadesátiletou vdovou Růženou Holubovou, která prý s výbornou pamětí vzpomínala na Afriku a na svého muže, který už padesát pět let obýval Ústřední vídeňský hřbitov. Oni poznali kus Afriky, která se zásadně lišila od té Holubovy – a ta dnešní se zase úplně liší od jejich Afriky „snů a skutečností“. Afrika temná a neprobádaná od Afriky koloniální, do níž pronikala civilizace, od Afriky samostatné, ale politicky nepřehledné a chaotické, turisticky prošmejděné, ale možná nebezpečnější a nevlídnější než dřív. Těžko asi říct, která byla pro její obyvatele, jejichž počet se mimochodem od té doby ztrojnásobil, lepší.

Stovka je výjimečný věk, z českých spisovatelů se jí kdysi dožil pohádkář J. Š. Kubín, nyní ji tipuji u Pavla Kohouta, dobrého přítele těch dvou. Zikmundově jubileu se ale myslím nikdo, kdo ho zná, nediví, neboť je to v souladu s jeho osobností. Ta byla vždy v nějakém smyslu vytrvalá, houževnatá, zároveň střídmá až asketická. Byl to celoživotní pedant s poetickou duší. Pověstné jsou jeho šanony, jeho dokonale utříděná kartotéka, v níž je pečlivě zaznamenáno a utříděno každé místo, které navštívili, popsána je každá fotografie, kterou udělali, každý článek, rozhovor, reportáž, kdy a kde vyšla. Poslední cigaretu v životě vykouřil, než přijeli do Afriky, a alkohol jen s mírou, protože úplný abstinent by byla na východní Moravě výstřednost, a to jeho mentalitě neodpovídalo. A také byl Zikmund dítě štěstěny. Když se někomu něco stalo, bylo to rozevlátějšímu kuřákovi Jiřímu Hanzelkovi: to on řídil hned na začátku africké cesty v Syrtě Tatru, která se stala neovladatelnou, takže ji zastavil a zdemoloval o betonový obrubník, to on dostal později v tropické Africe malárii, jemu v Nikaragui přerazila klika při nahazování motoru zápěstí, které opuchlo, takže musel přerušit cestu a koncem července 1950 odletět na kliniku do Prahy, takže poslední půlrok cesty po Mexiku a Karibiku vykonal Zikmund bez něho. O rok mladší Hanzelka zemřel v roce 2003, a když se po roce 1989 otevřela možnost opět cestovat, už se Zikmundem do Austrálie, posledního kontinentu z vysněného „plánu 5“, nejel. Zdraví mu to už nedovolovalo. Nikdy se však ti dva zcela nerozloučili, i když plán na to, že budou i společně bydlet, ne sice v jednom domě, ale ve vilách od sebe vzdálených pár desítek metrů, skončil už v roce 1955, kdy se Hanzelka z tehdejšího Gottwaldova odstěhoval do Prahy, prý ho vyštvala závist Zlíňáků, kteří nesnesli jejich úspěch, který měl i materiální výsledky. Tři svazky Afriky snů a skutečnosti, která začala vycházet v roce 1952 a prodávala se po statisících, dva celovečerní africké filmy, pak další a další knihy a filmy, překlady do jedenácti jazyků, ovšemže především východního bloku, další cesty do Asie a po Sovětském svazu vynesly i v socialistickém hospodářství slušné jmění, z něhož pak žili sice skromně, ale slušně po zákazu po roce 1969. Hanzelka v Praze podepsal Chartu 77, Zikmund ve Zlíně (Gottwaldově) nikoli, protože, jak vysvětloval, když mu nedali z Prahy vědět, on se jim nenutil. Přátelé z disentu však u něj měli dveře otevřené, a když podnikali cestu na Moravu nebo na Slovensko, byla jim vila na Nivách útočištěm, třeba Václavu Havlovi s Jitkou Vodňanskou při jejich slovenské cestě v létě 1986.

Nesmírná popularita těch dvou vyvrcholila za pražského jara, kdy se vážně ozývaly hlasy, že by Jiří Hanzelka měl kandidovat na prezidenta, přičemž lze věřit, že by za trochu svobodných poměrů nebyl bez šance: ty samozřejmě ale byly utopií. To vše udělalo z těch dvou pohledných a věru sympatických mužů česko(slovenské) hvězdy par excellence, srovnatelní byli snad jen vrcholoví sportovci, třeba krajan a vrstevník Emil Zátopek z Kopřivnice. Přitom si ti muži zachovali odstup a rezervu, byli pořád zaujati svým plánem, který je hnal pořád dál.

V letech 1963 a 1964 podnikli cestu Sovětským svazem od východu na západ. Vylodili se ve Vladivostoku a pokračovali, jak jen to šlo, či nešlo zhruba směrem od Kamčatky do Kirgizie. V celku tato cesta nebyla nikdy dokončená a i produkty z ní, tedy filmy a literární cestopisy, zůstaly jen torzem. Před pár lety vyšly na DVD. Vidíme na nich svět stále ještě ambiciózního komunismu, který přešel z tvrdě stalinistické fáze do přece jen poněkud lidštější mezietapy chruščovovské. To „zcivilnění“ sovětské reality je patrné především na dílech z ruských měst Dálného východu, Vladivostoku, Norilska, Petropavlovska… V komentáři se opakuje, že jde snad o první záběry, které v těchto místech mohl natočit cizinec. Že to jsou místa, která už nechtějí být jen „městy vojáky“, ale že tu žijí také lidé, kteří třeba chodí na procházky a rádi nakupují a snad poprvé mají co, třeba boty… Jiné oblasti nabízely svět stále ještě hluboce zaostalý, primitivní, civilizací jen minimálně dotčený: díly z Pamíru, Ťan-šanu a Zaalajského pohoří… Tam se ani nemluví o tom, že ti lidé jsou „občany Sovětského svazu“. Dějiny, často tyranské, jdou kolem nich, ale hory, ovčí stáda a oni sami jsou věční. Je to svědectví tehdy ještě upřímně citového vztahu k zemi, která za pár let tu naši zalehne, čímž upřímnost vztahu skončí. Chtěli představit Sovětský svaz lepší, než jaký ve skutečnosti byl a než ho i oni sami viděli. V tu chvíli o něm nelžou, ale ani nemluví pravdu. Ukazují to, co je na něm nepochybně fascinovalo: nesmírnost jeho rozlohy, přírodní krásy, nevyčerpatelnost zdrojů, ze kterých si kdo chce bere, co chce, a nikomu – kromě dvěma českým inženýrům – to není divné. Přitom nebyli ani trochu naivní a nebyli to ani propagandisté. Jsou to lidé, kteří stále věří, že tady se odehrává budoucnost lidstva, jen ten začátek se hodně nedaří. Musí mu pomoci. Vrací se a píší pro Brežněva tajnou zprávu, jak Sovětský svaz, „teoreticky“ nejpokrokovější zemi na světě, posunout vpřed. Iluze, že právě na tohle tam čekají, je zcela utopická. Brežněv si s ní nejspíš – jak to říct slušně – vycpal boty. Druhá část výpravy, která měla obsáhnout evropskou část Sovětského svazu, se již nikdy neuskutečnila. Přišlo pražské jaro 1968, pak sovětská okupace, normalizace a Hanzelka a Zikmund se stali asi jedinými cestovateli na světě, kteří nikam nesměli cestovat. Jejich dílo bylo kompletně staženo z knihoven a zamlčováno, jejich filmové dokumenty se nepromítaly.

Sto let v životě člověka je vzácnost a je to i kus historické cesty. Ta Zikmundova se rozklenula mezi celé epochy. Narodil se o pár měsíců mladší než republika, byl jejím spokojeným dítětem, stihl ještě prázdninovou cestu na její konec, na Podkarpatskou Rus. V jaře 1938 se na schodech Vysoké školy obchodní (dnes VŠE) seznámil s Jiřím Hanzelkou, ale na podzim jim školu zavřeli nacisté, což ale ještě tím spíš motivovalo jejich cestovatelské a dobrodružné touhy, takže když okupace skončila, oni byli už vlastně připraveni je uskutečnit. Do karet jim hrál duch doby, který byl ještě docela optimistický, do světa otevřený, a též okolnosti jim vycházely vstříc. Hanzelka byl ze Štramberka, to je přes kopec do Kopřivnice, kde jeho otec testoval pneumatiky (Zikmundův otec byl strojvůdce), takže když geniální konstruktér Hans Ledwinka (po válce vězněný, pak odsunutý) vyvíjel aerodynamický tvar Tatry 87, mohlo se zdát, že je to auto, které po válce dobude svět, podobně jako ho dobyly boty z nedalekého Zlína, kde sice už nikdo z Baťů nežil, ale jeho duch v kraji přetrvával. S Tomášem Baťou juniorem, který byl o pět let starší než oni, se ostatně poprvé viděli v prosinci 1947 v Addis Abebě, když přiletěl z Nairobi zkontrolovat etiopskou filiálku. On už byl v emigraci, oni mladí inženýři, kteří příliš neřešili politiku: byli to cestovatelé a také obchodní inženýři, kromě humboldtovské touhy po poznání a popsání cizích exotických krajů jeli také dělat byznys, ze kterého však nakonec nic nebylo. Tatry se přestaly vyrábět pro obchod, staly se vozidlem pro papaláše a ekonomičtí inženýři Hanzelka a Zikmund po svém návratu z cesty, která po Africe pokračovala od června 1948 po Jižní Americe, už byli v jiné zemi, než kterou opouštěli.

Když se vraceli, byl listopad roku 1950 a s nadšením je vítali obyvatelé totalitní země, kde půl roku předtím popravili Miladu Horákovou, o čemž se Miroslav Zikmund prý dozvěděl až v roce 1968… Říká to v knize dvojrozhovoru Život snů a skutečnosti, kterou v roce 1997 připravil můj kolega Jaromír Slomek. Vysvětluje to tak, že žili v oddělených světech, o něčem se mluvilo, o jiném nikoli a v ohlušujícím jásotu, kterému podlehli i oni, hlas tvrdě potlačených zanikl. Únor 1948 zažili u Pygmejů v Belgickém Kongu, na civilizačně nejvzdálenějším možném místě, a první náznaky, že se něco ve vlasti mění, začaly přicházet až po roce jejich cesty. Nebyly však tak silné, aby v nich vyvolaly větší obavy. Hanzelka a Zikmund neodjížděli jako komunisté, v roce 1946 volili sociální demokracii a do KSČ vstoupili „až“ v roce 1961: přihlášku podali během cesty v Japonsku na velvyslanectví, prý když zaregistrovali vznik reformního křídla… Byli to progresivisté, což bylo tehdy asi něco jiného než nyní, prostě lidé s představou, že svět jde směrem k socialismu, který se jen musí zbavit chyb a používat rozum a svobodu, která přece k němu patří…

Tímto často těžko snesitelným patosem jsou prodchnuty jejich cestopisy, především Afrika snů a skutečnosti, která přesto fascinovala svou magickou tajemností, drsností i smyslností: mám na to, jako snad celá moje generace, která vyrůstala, když ti dva byli zakázaní, ale jejich knihy byly snad v každé druhé domácí knihovně, dětskou vzpomínku. Se zatajeným dechem a jakýmsi vzrušením jsem si prohlížel nahnědlé fotografie masajských krásek, vedle nichž stáli ti krásní mladí muži v tropických šortkách. A magické je i to, že jeden z nich je tu stále ještě s námi.